I am satisfied

Bilancovat, přemýšlet, radovat se, vzpomínat a být šťastný. Nemá totiž smysl nadávat a litovat, říkat si, že věci šly udělat jinak. Věci se staly tak, jak se stát měly. A je na nás, abychom si na nich našli to pěkné a pozitivní. Abychom se z chyb poučili a aby nás všechny nově nabyté zkušenosti posunuly dál. Životem se člověk učí. Když je šťastná duše, je šťastné i tělo. A když to štěstí vyzařujeme, tak pak ho taky přitahujeme. 

Reflect, rejoice, remember and be happy. It does not make sense to be grumpy, to scold and regret, saying things could be done differently. Things happened the way they should happened. And it is upon us to find the nice and positive in them. To learn from mistakes and to make all new experience move us forward. Life one learns. When the soul is happy, the body is happy too. And when we radiate the happiness, we attract the happiness too.

Giveaway - love or hate?

Tento blog jsem založil před rokem a půl, ale pořádně jsem se do toho opřel až poslední měsíce. Všechno okolo mě se tak nějak uklidnilo, spousta věcí dostalo nějaký smysl, řekněme i řád, a tak zůstává i energie přispívat sem řádky, myšlenkami a fotkami. 

I started this blog one and half year ago but just few months ago I started pushing the gas pedal correctly. All things around me somehow calmed down, lot of things got some sense and order, so I have energy to write here some lines, thoughts and photos as well. 

Bon voyage

Je 14:20 a naše letadlo roluje po ranveji. Člověk by si měl plnit své sny. A já si jeden z mých právě plním. Vánoční Paříž. Sice nakonec bez sněhu, ale s milovaným po mém boku. Strávil jsem hodně času výběrem bot. Nakonec vyhrálo pohodlí v podobě tenisek Nike AirForce 1. Trochu se za to stydím, ale kdo ví..třeba v Paříži najdu ty pravé..

Máte tajný tip, kam zajít, co vidět, na co nezapomenout? Napište to do komentářů.

A protože na blogu bude teď pár dnů mrtvo, sledujte FACEBOOK a INSTAGRAM pro fotky a zážitky z metropole kultury, haute couture a makrónek.
Děkuju.

For english, read below please.
PS: Nebyla by ta Paříž se sněhem prostě krásná?

It's 2:20pm and our airplane rolls the runway for take-off. Everybody should fulfil their dreams. And I am doing it right now. Christmas Paris. Although at the end without snow, but with my beloved by my side. As most of you know, I spent a lot of time choosing the right shoes (if you are with cabin baggage, you can't have spare ones). The comfort won, so I picked Nike AirForce 1. I am little bit ashamed but who knows..maybe I will find the right ones in Paris..

Do you have secret tip where to go, what to visit, what to not forget? Write it down to the comments.

And because blog will be silent for some time now, follow our journey in metropol of culture, haute couture and macaroons on FACEBOOK and INSTAGRAM.
Thank you.

Pics: 1, 2

Le Petit Prince - The Little Prince

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.
"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam nenalézají to, co hledají..."
"Nenalézají...," odpověděl jsem.
"A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody..."
"Jistě," odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
"Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem."

Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry

Absolut party - #AbsolutNights

Pokud ti není 18 a více let, pokračuj prosím na jiný post blogu, děkuji ;)

If you're not 18 years or more, please continue to other post on this blog, thanks ;)

Stressed but not depressed

Ty šedivé dny mě občas dostanou. Do nálady, která se pomalu blíží bodu mrazu, ale pár věcí okolo jí ještě dokáže zatopit a nedovolit vychladnout. Letos se mi s tím daří bojovat a zatím vyhrávám. Zaměstnal jsem se například přemýšlením nad vánočními dárky. Taky jsme pozvali k nám na víkend přátele ze zahraničí a s nimi prochodili pražskou klasiku, což nakonec u mě vedlo ke zjištění, že nemám do Paříže boty, ve kterých vydržím celodenní (několikadenní!) courání.

Those grey days are getting me down sometimes. To the mood which is so near zero degree, but few things around me are still warming me up and don't let the good mood to freeze. This year I am the winner in those fights with bad mood. I overload my mind with thinking, for example about the Christmas gifts for my dearest. We also invited friends from Slovakia to spent a weekend with us here in Prague, we were a guide to them, carried out them through the historical places, what led me to realize that I don't have good shoes for our trip to Paris next week, in which I should stay kilometres and kilometres of walking around this French capital.

Winter / Christmas wishlist, part II.

A tady je slíbené pokračování zimního / vánočního wishlistu z minula ^_^

Summer feeling

Léto. Vzpomínáte na něj? Nebo jste už definitivně ponořeni ve vánoční náladě, běháte po obchodech, sháníte dárky, ozdoby, ingredience na cukroví..? My strávili sobotu hledáním těch pravých koulí na náš stromeček..no, nenašli jsme. Z plastových zrůd, které vypadají, jak slepované špatně naprogramovaným robotem, na mě šly mdloby. A za skleněné chtěli částky, jakoby je zdobila při čaji o páté samotná královna Alžběta. Přišla na mě asi malá deprese. Domů jsme dorazili s prázdnou. Neměl jsem chuť ani na svůj drink. V neděli jsme vyrazili na procházku a zabloudili do Kotvy, tam vždycky bývá málo lidí a nehrozí nákupní horečka. A víte co? Odnesli jsme si z tama obyčejné bílé skleněné koule, které doplníme perníčkama, co jsme v ten den večer napekli, zavěšenýma na bílé stuze.

Winter / Christmas wishlist, part I.

Asi jako většina, mám i já svá tajná i méně tajná přání. Spousta jich je materialistických, ale to už je ta doba. Nelze si přece pořád přát jen světový mír a ať jsou všichni zdraví (i když to si v duchu tak či tak přeju zhruba od doby, co vnímám, že svět není jen moje rodné město). Narovinu říkám, že nechci vše, co tady odprezentuji. Jednak by to zruinovalo mě, případně Ježíška (Santu, přítele, babičku..nehodící se škrtněte) a druhak by mi pak bylo líto, že jedna věc leží kvůli té druhé ve skříni nebo na věšáku. A protože je toho tolik, rozhodl jsem se rozdělit to celé do dvou částí. Dnes bych začal běžným až základním oblečením a příště to uzavřel doplňky, spodním prádlem nebo příslušenstvím (rozuměj, obal na iPad/iPhone atd.).

Tree. Christmas tree.

30 dní. Přesně tolik jich ještě zbývá do chvíle, než většina z nás zasedne ke śtědrovečernímu stolu. Už vás přepadla vánoční nálada? Nebo dokonce vánoční deprese? Já to letos cítím přicházet pozvolna. Myslím tu dobrou pravou vánoční náladu. Obchodníci asi vyslyšeli stížnosti a tentokrát nebyli s vánoční výzdobou tak násilní a celé to na nás vybalovali postupně. Chválím. A navíc jsem se přistihl, že se snažím po obchodech chodit minimálně a když, tak s jasným cílem a nejlépe dopředu obeznámen s tím, co a kde chci koupit/zkouknout.

30 days. Exactly that number of days remains till the time when most of us sit at Christmas table. Are you already in Christmas mood? Or are you in Christmas depression? This year I feel it is coming slowly. I mean that good Christmas mood. Merchants probably listened our complaints and this year they were not so aggressive with Christmas decoration but they took it very gradually. I commend. And what else, I found myself trying to walk around the shops as less as possible and if so, I shop with clear objective with what I want and where I find it.

DS3 - desirable satisfaction on three

Auto. V začátcích výdobytek moderní doby dostupný úzkému okruhu lidí, který ale díky rostoucí popularitě, čím dál většímu objemu výroby, rozmanitosti značek a modelů pronikal i do běžného života. Dnes už je to spotřební zboží, které spousta z nás mění častěji než televizor. Je to věc, které nevěnujeme pozornost. Mnohdy ji bereme jako nutnost, která nám pomůže přepravit se z bodu A do bodu B, pokud možno rychle, pohodlně a v jistém smyslu i svobodně. Já ale takhle nepřemýšlím.

Together

Stojíš na křižovatce a rozhoduješ se..potáhneš to i nadále sám nebo do svého života pustíš člověka, který je ti blízký a budeš s ním sdílet i to nejniternější? Bojíš se, ale zároveň toužíš a chceš. Toužíš po tom neusínat večer sám. Ráno se probouzet a místo prázdného polštáře vidět jeho. Připravovat snídani pro dva, položit na stůl dva šálky s kávou, dvě misky s jogurtem, dvě lžičky a jeden talíř s ovocem. Mít společné nebo podobné zájmy. Navzájem se doplňovat a inspirovat. Chceš se mít o koho opřít. Říct si o radu a pomoc a vědět, že neotravuješ, protože on to udělá rád. Uvařit pro dva a dostat za to pochvalu a polibek. Vracet se domů za úsměvem a obejmutím. Překvapit bláznivým nápadem, třeba cestou do Paříže na Vánoce. Společně se toulat uličkami, objevovat zapadlé krámky. Večer se zastavit na ulici, držet se za ruku a vzhlédnout ke hvězdám. Myslet na stejnou věc ve stejnou chvíli, ať už stojíte vedle sebe nebo vás dělí stovka kilometrů.

..silence

Hledám ji. Myšlenku. Slyším jen ticho.

Půlnoc. Je ticho. 

Ohlížím se. Nevidím. Nikoho. Jen ticho.

Chci do lesa. Hned. Teď.

To ticho. V lese. Naplněné touhou.

Být sám. Být nikým. A vším.

Ticho nezná samotu. Ticho je vše.

Je tmou. Hlubokým oceánem. Nekonečným vesmírem.

Myšlenky jsou tiché. Myšlenky jsou ticho.

(This year's) October

Je to úžasná věc. Tenhle podzim. Letošní říjen. Když nepršelo. A když ke všemu ještě vysvitlo slunce a vyčistilo oblohu od mraků. Nemohli jsme odolat. Každou volnou chvíli jsme chtěli trávit venku. Procházkami po Praze.

It's a great thing. This autumn. This year's October. When it was not raining. And when the sun came out to shine and cleared whole sky from the clouds. We couldn't resist. Every free moment we wanted to spend outside. Walking around Prague. 

Nightmare

Noční můra. Zlý sen. Přichází nezván. Většinou v dobách plných stresu a vnitřního neklidu nebo naopak, když jsme vyrovnaní a vedeme spokojený život. Proč? Co za tím stojí? A máme se jich skutečně bát? Budit se zpocený, křičící nebo sténající, bledý, vyděšený, se suchem v hrdle a strachem znovu usnout. Vím, že člověk si nepamatuje všechny sny, co se mu zdají. Taky vím, že mě osobně dokáže noční můra připravit o klid i na několik následujících dní a nocí. O to hůř teď v dospělosti, kdy mne v nich prohání skutečné běsy. 

Facebook

Někteří lidé si myslí, že je Facebook na ústupu. Já ne =). A proto jsem se rozhodl blogu založit vlastní facebook stránky. Chci se s vámi dělit i o více než jen myšlenky, vlastní outfity nebo interiérové nápady. A hlavně častěji. Na soukromém profilu pravidelně sdílím fotky interiérů a detailů, co mne zaujaly. Tipy na kavárny, filmy, divadla. Streetstyle módu, která se mi líbí. Místa a města, která znám nebo chci znát. A myslím, že by bylo fajn to poslat do světa co nejvíce lidem =).

Takže..facebook page blogu On the Leaf se jmenuje úplně stejně ;) - On the Leaf ( https://www.facebook.com/ontheleaf ), budu rád, když se o ní podělíte i se svými kamarády.

Pro ty, kdo zatím neobjevili, mám i instagram @majki ( http://instagram.com/majki ), který teď žije hlavně "projektem" #100happydays . 

Všem báječný víkend a už brzo u trochu děsivého postu o nočních můrách..

Some people thinks that Facebook is on the decline. Not me =). And so I decided to create facebook page for this blog. I want to share with you more than my thoughts, own outfits or interior ideas. And mainly more often! On my private facebook profile I regularly share interior photos and details I like. Tips for cafes, movies, music, theatres. Streetstyle fashion I like. Places and cities I know or I want to know. And I think it would be great idea to send it all to the world and to the most of the people =).

So.. facebook page of blog On the Leaf has the same name (yes! ;)) - On the Leaf  ( https://www.facebook.com/ontheleaf ), I will be very happy if you share it with your friends.

For those who still didn't discover my instagram, here it is

@majki ( http://instagram.com/majki ), which now lives mainly with the "project" #100happydays . 

Wish you all amazing weekend and soon be back for little bit scary post named Nightmares..

Contrast

Den a noc. Minulost a budoucnost. Bílá a černá. Nový a vintage. Dlouhý a krátký. Jeden z mnoha a jedinečný. Protiklady nebo naopak mají společného více, než si dovedeme představit? Jedno bez druhého by přece nemohlo existovat. Kontrasty, co bijí do očí. A kontrasty, co jsou naopak tak samozřejmé, že je běžně nevnímáme. Stejně jako spousta věcí a situací kolem nás, rutinní, na první pohled nezajímavé. 

Journey is..

Cesta. Říká se, že je to cíl. Něco na tom musí být, vždyť kdo by cestoval s tím, aby nevěděl, kam. Já cestování miluju, je to jedna z mých zálib. Jako dítě jsem chtěl stále sedět ve vlaku, na nástupištích pozorovat frmol lidí, co si navzájem brání v nástupu a výstupu. Slyšet píšťalku výpravčího a vyhlížet jeho červenou čepici. Během jízdy “otravovat” nejprve dědu a pak i průvodčího nesmyslnými dotazy (proč má ten vlak tolik vagónů? jakto, že se nesrazíme s jiným vlakem? jak rychle můžeme jet? proč už netáhnou vagóny parní lokomotivy, bylo to přece romantické a lidi mají rádi romantické věci! - promítá se mi to v paměti jako by to bylo dnes, průvodčí byl asi v největších rozpacích v životě..buď byl unešený touhle mojí otázkou a mým výrazem “smutné a zmatené psí oči” nebo přemýšlel, jestli si z něj to sedmileté dítě dělá legraci).

Certainty

Podzim už definitivně přebírá žezlo a léto posílá na čas na odpočinek. Stromy a zem pod nimi hraje teplými barvami. Ráno se balíme do svetrů, roláků, kabátů a teplých bund. Krky schováváme do šátků a šál, místo polobotek nastupují teplejší, kožené, třeba kotníkové boty s hrubší podrážkou. Veselé letní barvy měníme za ty zemitější a tmavší, hnědou, šedou, černou, tmavě zelenou nebo vínovou. Je to jistota, kterou nic nezkazíme, i když je prokombinujeme společně. Hnědou s vínovou, zelenou či modrou se šedou nebo černou. Zjistil jsem, že poslední dobou sázím právě na jistoty. Netuším, jestli je to tím, že mi chybí letos letní dovolená, nebo že můj život se ustálil a má nějaký řád a nějaké jistoty. A ano, rozumím tomu, že v přesném kontextu slova je jistá pro člověka akorát tak smrt a vše ostatní se může v sekundách změnit, ale na to já nehraji.

Date night in

Venku prší. Kapky bubnují na okap, vítr cloumá téměř holými větvemi. Slunce už dávno bloudí v jiné zeměpisné délce a tma pohlcuje město. Přichází večer. Jeden z těch typicky podzimních, ve kterých se nám nechce z bytu ven, i když šatník tomu nebrání. A tak se rozhodujeme, jestli dáme přednost společné horké vaně, se sklenkou vína a příjemnou hudbou nebo si uděláme domácí rande.

Say a wish

Přesně za tři měsíce skončí. Rok 2014. Už teď můžu říct, že byl divný. Nebyl divoký jako rok 2013. Nebylo ani tolik slunečných dní, které by nám dobily "baterky". Ani mi nepřijde, že by tak rychle utekl. Naopak. Byl zvláštní a plný nečekaných výzev, kdy některé mohly raději zůstat nepřijaty. A z rozhovorů s kamarády a rodinou vím, že nebyl takový jen pro mě. Netuším, čím to. Nechci všechno svádět na počasí nebo světovou blbou náladu. Je ale pravdou, že i mimo můj mikrovesmír se letos děly a dějí věci, které rozvěcují červený vykřičník. Ať už jde o doteď nenalezený Boeing 777 - dnes, v době maximálně vyspělé techniky, obloze poseté satelity a snímači (klid v duši obětem a pokoj v myslích jejích nejbližších) nebo o znovuvypuknutí tiše se plazící epidemie eboly (obrovský respekt všem, kteří s ní bojují). 

Goodbye summer

 Podzim. Za poslední dva týdny jsem přečetl tucty postů a článků o tom, jak kdo vítá, nenávidí nebo smířlivě přijímá toto roční období. Čas přízemních mrazíků, mlhavých rán, šedých dní a deštivých nocí. Paprsky slunce, jestli vůbec protnou zamračenou oblohu, se s námi loučí dříve a dříve. Ráno se balíme do kabátů a šál a uvažujeme nad rukavicemi a teplými botami. Na některé padá únava, na jiné deprese. Proč? Není tězké si najít na podzimu ty pěkné stránky, pojďte do toho se mnou a na ty zlé zapomeňte. V komentářích mi napište, které další vás napaddnou, pomůžeme si navzájem ;). 

Shyness

Mám na sobě džínové lacláče. Červené triko s límečkem. Na nohách tenisky. Na nose položené brýle. Čelo odřené od nedělní vyjížďky na kole. Cítím v sobě vzrušení a zároveň tíhu myšlenek. Bojím se. Nikdy jsem tam nebyl. Bude tam spousta nových lidí. Budu se jim líbit? Budou mě brát jako sobě rovného? Nechci se stát otloukánkem. Tím klukem, kterému strkají hlavu do záchodu jako v amerických filmech, které mám nakoukané z Polské televize.

Childhood .. part 1

Dětství. Vzpomínám, že babička ještě donedávna měla každý rok pro mě připravenou čokoládu na den dětí. A já rok co rok říkal, že už dávno nejsem přece dítě. Kdy se ještě můžeme považovat za děti a kdy jsme už definitivně překročili tu hranici do dospělosti?

Where you welcome visitors

Nůž tvrdě dopadá na dřevěné prkénko, porcujíc pažitku na malé kousíčky. Ten zvuk, rychlý a pravidelný, se rozléhá celým bytem..připadáte si jako zkušený kuchař, jehož prsty vědí, co dělají. Poslední údery..hotovo. Už jen vsypat pažitku do připravené směsi, promíchat a pomazánka na toasty je hotová. Zvoní zvonek. Slyšíte, jak kloubky prstů pevně a přitom ne příliš hlasitě dopadají na dveře. Mrknete přes kukátko, zajiskří vám oči a s úsměvem na rtech otevíráte. 

Birthday..again!!

A je to tu, po -ehm-té oslavuju své 25. narozeniny (jak dlouho mi to bude ještě procházet? Jako Samanthě?) Utíká to. Rok za rokem rychleji a rychleji. Je to jen můj vnitřní pocit nebo je to tato doba? Chci zpátky ten pocit, že se některý týden strašně táhl, že to léto bylo sakra dlouhé a že ten rok od narozenin k narozeninám si dokážu detailně vybavit ze vzpomínek. Za 4 měsíce budeme "účtovat" a vzpomínat znova, až se bude 4 na konci roku měnit v 5.

We can sleep, finally

Postel. Pořádná, pevná, ze dřeva, natřená na bílo. S kvalitním roštem a skvělou matrací. Peřiny a polštáře ve voňavém povlečení. Natřepat, ustlat a těšit se, až se do nich večer zahrabeme a usneme v objetí. V tichu, v kterém slyšíme tlouct srdce toho druhého. Ve tmě, kterou přes závěsy příjemně narušuje pouliční lampa. V pokoji, který má dlouhou minulost.

Pavé

Pavé. Povinnost pro všechny milovníky domácího sladkého pečiva a kávy. Po ránu tady sice vládne hektická atmosféra, na svůj sólo stoleček zapomeňte, pokud nechcete sedět na bedně od šampaňského před výlohou (i to má své kouzlo!!), protože vás posadí k velkému stolu k ostatním (obvykle místním) a je to jedna z mnoha dalších chvílí, kdy se cítite tak trochu jako Ital (a bědujete třeba jako já, že italsky takřka neumíte a nemůžete se pustit s nimi do bujaré konverzace).

D'estate Milano

Už jako malý kluk jsem snil o tom, že Československo nebude mou jedinou “domovskou” zemí. Že chci pro sebe ještě jednu..kde budeme vlastnit apartmán nebo domek, v malé vesnici u moře, kde se s každým budeme znát, a i když tam přijedeme po půl roce, na náměstíčku nebo v kavárně si budeme mít s kým posedět a popovídat, probrat život tady a tam, podělit se o zážitky a starosti, prostě mít ty “staré dobré známé”. Tou zemí je už hodně dlouho Itálie. I když je to hlučný národ, má své kouzlo.

Pièce de la France

Miluju trhy, farmářské mám konečně téměř denně pod domem. Ráno cestou do práce koupím čerstvé ovoce, které nakrájím do bílého jogurtu. Nebo ještě teplé pečivo k ranní kávě. O víkendech z nich vždy odcházíme s plnými taškami zeleniny, z které pak žijeme další týden o polévkách a salátech. V neděli, kdy někteří dospávají po sobotní párty, jiní navštěvují kostely, jsme si i my přívstali a vydali se do Starého města, mezi turisty po Karlově mostě za kusem Francie na Pražské Kampě. 

Needs

Potřeby. Doprovází nás celý život a my si to mnohdy ani neuvědomujeme. Jako když dítě potřebuje rodiče. Jako když se teenager potřebuje realizovat, patřit někam a zárověň být nezávislý. Jako když čerstvý absolvent potřebuje najít práci, protože se potřebuje uživit a potřebuje si začít pomalu plnit sny a touhy. Jako když člověk potřebuje milovat a potřebuje být milován. Ty hlavní potřeby.

Where you live and relax

Co pro vás znamená obývák? Místo, kde odpočíváte? Kam zvete nejčastěji své přátelé? Prostor, kde čerpáte tvůrčí energii? Nebo si s partnerem jen tak užíváte přítomnost toho druhého? Osobně v obýváku tvořit moc nedokážu (a když, tak někde v rohu se sluchátky na uších), je v něm spousta rušivých elementů - televize, knihovna (pořád bych koukal po hřbetech knih a přemýšlel, kterou otevřít), časopisy.. A ve spojení s kuchyňským koutem to už je úplný konec (víte, jak miluju vaření). Ale pro to ostatní je jako stvořený. A to jsem si před několika lety, v dobách spolubydlení, říkal, že ho ani k životu nepotřebuju. Jenže mám rád návštěvy, a ty je potřeba někde uvést, usadit, pohostit, potěšit. Mám rád aspoň malou změnu prostředí a strávit život prakticky v ložnici možná zní bohémsky, ale zas tak skvělé to není.

Hola Barcelona

Touha objevovat tajemství měst, která psala historii. Procházet se uličkami a nechat se zlákat k návštěvě malých obchůdků. Obdivovat domy, jejich architekturu, fasády, minulost. Nechat zmást své smysly krásou v detailech. Dát šanci provařeným památkám. Ochutnávat kávu v malých kavárnách, co mají své přirozené kouzlo. Uždibovat z bagety z pekařství na rohu, kterou vám zabalil samotný pekař. Ztratit se na obrovské městské tržnici, která útočí na oči i nos všemi zbraněmi. Povečeřet tapas v malé taverně a připadat si jako na návštěvě starého kamaráda. Cítit každou chvíli vůni spáleného benzínu z prohánějících se skůtrů. Rozhodnout se pořídit si hipsterské kolo, na jakých se tady všichni prohánějí. 

To je Barcelona. Tady a dnes. Magická. Trochu trhlá jako Gaudího stavby. Ale opouštíte ji stejně neradi, jako když se loučíte s partnerem na nádraží. Šeptáte ji “brzy ahoj” a ona vám slíbí “já neuteču”. 

PS: příště o tom, jak se v Barce schválně “ztratit”..

Problems are not problems

Prý venku prší, nevnímám to. Přemýšlím. Ubyla totiž jedna velká starost. Teda ne mě, ale nám. Už víme, kde budeme bydlet. Doufám, že dalších pár let. Stěhování bylo za poslední dva roky víc než dost. Ale přibyla starost jiná..vlastně nepřibyla! Míšo, převrať myšlenku aneb snažím se řídit heslem “nejprv hledej to pozitivní”. Tak to zkouším. Parkety, dřevěná podlaha, dvojitá dřevěná okna, vysoké stropy a kousek do centra. A konečně spolu. Plní se mi další ze snů.

Where you wash your sins (or relax)

Okno. Nikdy by mne nenapadlo, že okno v koupelně může způsobit člověku tolik radosti a pohody. Vstoupit do místnosti zalité ranním sluncem a při tom provádět ten každodenní rituál je něco naprosto odlišného od koupelny ozářené pouze žárovkou nebo zářivkou. Kdo nezažil, asi těžko pochopí. Anebo se večer sprchovat a mít výhled na hvězdnou oblohu, kdy oknem proniká jen temné světlo z ulice a svit Měsíce, pár zapálených svíček a ono vlastně může zůstat zhasnuto.

Spring is in the air..everywhere

Vůně šeříku. Tou pro mě začíná oficiálně jaro. Ty dny, kdy se jí poprvé nadechnu, kdy ji moje čichové buňky zaznamenají, si pamatuju pak po celý rok. Je to vůně pro mě opojná, uklidňující.. Vracím se s ní pravidelně do dětství, do časů, které jsem trávil u starých rodičů na zahradě, kde jeden velký šeříkový keř rostl, co moje nohy pamatují tento svět. Děda se o něj pečlivě staral, zastřihával ho, hnojil. A vždy donesl nějaké větvičky a kuchyně či obývák rázem provoněly svěžím jarem. Zahrada už není, staří rodiče se dávno přestěhovali z domku do bytu, ale naštěstí česká města a vesnice jsou šeříků plná. A já jsem si po dlouhých letech dovolil pár větviček přinést domů a na chvíli se ponořit do bezstarostné minulosti..

Where you cook and eat

Blíží se Velikonoce a v nose mě už teď povědomě šimrá vůně pečeného beránka z bílkového těsta linoucí se bytem. Miluju tu interakci našich smyslů a myšlenek a nálady, jsme v tomto tak jednoduše ovlivnitelná stvoření a to aniž bychom si to uvědomovali, vážně ;). No a zamysleli jste se někdy nad tím, kolik času strávíte v kuchyni? U plotny? U mixéru? Prostě přípravou jídel? Je ho spousta..některým to dělá radost, pro jiné je to povinnost..a jsou nejspíš i takoví, co si v ní sotva uvaří kafe nebo čaj. Ale minimálně pro ty první dva případy by mělo platit, že vše okolo nich by jim to kouzlení dobrot mělo usnadňovat a zpříjemňovat, protože když Vám vaření dělá aspoň trochu radost, na tom jídle to je pak znát. Já vařím rád, ještě raději peču.. A proto kuchyň potřebuju přiměřeně velkou, dělám při tom spousty nepořádku, tak trochu si to totiž neumím zorganizovat a všechno roztahám po pracovní desce a jídelním stole a tak. Vždycky se mi líbily kuchyně na chalupách, s dřevěnou podlahou, velkými kamny, s policemi, na kterých byl porcelán, naběračky, vařečky a další instrumenty zavěšené a vždy po ruce. Dózy s cukrem, moukami a kořením v dalších policích a skříňky tvořily jen spodní část, plné hrnců a mís. 

I am into tulips. Definitely.

Liliovitá rostlina pocházející z pohoří Pamíru nebo Turecka, dovezena do Evropy původně na císařský dvůr ve Vídni nebo na dvůr Pražského hradu, odkud se rozšířila do Holandska, jehož se stala národním symbolem. Zhruba takové přibližné informace poskytne atlas nebo internet. 

Pro mne květina, která v počátku svého květu vypadá nevinně, malé poupě kapkovitého tvaru, které postupem roste do svůdných tvarů věstonické Venuše, aby se nakonec v plném květu rozevřela celému světu do plné krásy. Pohled na tulipány mě uklidňuje, fascinuje, naplňuje radostí a pohodou.  Jejich tvar mne kdovíproč mírně hypnotizuje. Nemohl jsem si proto nechat ujít právě probíhající výstavu Tulipány a vázy na Pražském hradě (končí 23.3.2014), konkrétně v Empírovém skleníku v Královské zahradě. Vstupné je symbolických 20,-, řady se stojí celkem dlouhé (prvně na vstupenky, pak před skleníkem), ale stojí to za to. Vázám jsem nevěnoval ani 5% pozornosti, soustředil jsem se na to množství barev a kombinací, různých stadií květu, úchvatné rozmanitosti tvarů okvětních lístků (ty střapaté!!!), to vše znásobeno přítomnosti člověka, s kterým chci prožívat takové a různé jiné, vlastně veškeré, chvíle.. 

Where you sleep, make love and hear the heart

Asi je to pozůstatkem z dob panelákových, že mnoho lidí považuje ložnici za místo, kde by se měli pouze vyspat, že vlastně stačí, aby velikostně pojmula letiště a nějakou tu skříň na ošacení, kytku, možná toaletní stolek. Je mi to proti srsti. Doslova nenávidím stísněné prostory a trpím, když v něčem takovém musím spát. Nedá se mi, budívám se během noci, ráno vstávám s bolavou hlavou, protože vzduch je v takové malé místnosti vydýchaný, trpím. Místo, kde spáváme, by mělo být v naprostém souladu s naší myslí. Vždyť kde jinde se necháváme unášet sny, dovolujeme myšlenkám se zformovat a odkládáme mozek k zaslouženému odpočinku. Jestli alespoň v jedné místnosti má být vše dokonalé, kde se budeme cítit uvolněně, tak právě v ložnici. Copak jsme už zapomněli, že kdysi lidé spali v prostorných světnicích, nejprostornější místnosti v domě? Jak velké ložnice mívali na hradech a zámcích? V jak velkých ložnicích laškovali v prvorepublikových filmech? Byly obrovské. Často stejně velké, jako obývací pokoj s jídelnou dohromady. 

To build a home

Domov. Místo, kam bychom se měli vracet nejraději, z cest, z práce, z návštěv.. Misto, které nám pomáhá relaxovat, odpočívat, ve kterém se cítíme bezpečně a poklidně. Svůj pohled na to, jak by měl můj domov vypadat, utvářím už od dob, kdy jsem tahal za sebou kačera a moje kolo mělo ještě pomocná kolečka. Tehdá jsem snil o vlastním pokojíčku se stěnami v barvách námořnické modři, s velkou mapou světa, glóbem, skřínkami z ořechového dřeva, velkým starožitným psacím stolem a pohodlným koženým křeslem, na zemi jednobarevný červenohnědý koberec, připomínající mořské dno.. Taková soukromá kajuta kapitána obrovské zaoceánské plachetnice. 

Colouring your mood

Přemýšleli jste někdo z vás nad tím, jestli a jak ovlivňují barvy vaše pocity, náladu, den..? Já už mnohokrát a mám nesčetně potvrzeno, že barvy jsou mnohdy detailem, který dokáže udělat den lepším, smutnějším, náladovějším, veselejším.. Každý určitě zná ten pocit, že v těchto sychravých dnech se udržet v dobrém rozmaru je těžší než v létě plném světla nebo kupách sněhu zalitých sluncem (ne, opravdu si to nepleťte s tím občasným popraškem a blátivou břečkou všude okolo, která teď panuje ve městech). A co pak teprve s člověkem asi dělá kancelář vyvedená v tmavých nezáživných barvách, v které sedíte minimálně třetinu svého dne.. Naučil jsem se proto obklopit se aspoň barevnými maličkostmi, třeba veselým výstřižkem z časopisu, fotkou rodiny, přátel, nějakého zvířete (už přes rok žije moje plocha v počítači tímto snímkem, který ve mne evokuje pocit, že budoucnost je plná příjemného "světla" a naděje; nemohu si pomoct, ale neuvěřitelně mě dokáže povzbudit a dodat aspoň trochu pozitivní energie po náročném meetingu). 

Joy in the mailbox

Přemýšlel jsem, jak v digitální době vyřešit nářky mé babičky, že už nemá žádné aktuální fotografie rodiny. Otravovat se s vybíráním fotografií, plnění jejich minimálního počtu, uploadovat to složitě přes aplikace někam na web a pak si to ještě chodit někam vyzvedávat do fotolabu mne opravdu neláká, jsem asi na to moc líný (nebo pohodlný; nehodící se škrtněte). Nedávno jsem psal o dvou skvělých aplikacích pro mobilní telefony, Printicu a Polagramu. Obě se pro toto náramně hodí, fotografie vyberete v mobilu, appka je během pár chvil nahraje na server, vyplníte adresu, zaplatíte a do pár dní máte vy (nebo kdokoliv, jehož adresu vyplníte) obálku doma. Nicméně je tady ještě jedna zajímavá alternativa, která dovoluje k fotografii připsat text a co víc, vypadá jako pohlednice. Je to Postagram. A navíc, pokud bude příjemce chtít umístit fotku do rámečku, jednoduše si obrázek “vyloupne” díky perforaci po stranách, takže nemusí bojovat s nůžkami a pravítkem a vy můžete klidně spát a nestrachovat se o to, že se adresát při vystřihování poraní =D. Skvělé. Sice tomu chybí kouzlo vlastnoručně psaného textu, ale zase na pohlednici můžete být vy! Už jen ta představa..jste přes půl světa daleko, cvaknete si selfie s obří želvou na Seychelách, nebo jak pojídáte hmyzí dobrotu na ulici ve Vietnamu (ok, tohle není nejlepší příklad, asi běžím na záchod..), nebo jak přelétáváte v 10km výšce Alpy (jo, i to jde, třeba Norwegian airlines mají ve všech letadlech wifi zdarma!!!), pak už jen v případě neaktivního roamingu najdete někde slámovou chajdu s wifinou, spustíte appku, dopíšete vzkaz, vyberete jednoho nebo více příjemců, zaplatíte a za týden se blízcí kochají vaším ultraswagem =D.