čtvrtek 20. března 2014

I am into tulips. Definitely.


Liliovitá rostlina pocházející z pohoří Pamíru nebo Turecka, dovezena do Evropy původně na císařský dvůr ve Vídni nebo na dvůr Pražského hradu, odkud se rozšířila do Holandska, jehož se stala národním symbolem. Zhruba takové přibližné informace poskytne atlas nebo internet. 
Pro mne květina, která v počátku svého květu vypadá nevinně, malé poupě kapkovitého tvaru, které postupem roste do svůdných tvarů věstonické Venuše, aby se nakonec v plném květu rozevřela celému světu do plné krásy. Pohled na tulipány mě uklidňuje, fascinuje, naplňuje radostí a pohodou.  Jejich tvar mne kdovíproč mírně hypnotizuje. Nemohl jsem si proto nechat ujít právě probíhající výstavu Tulipány a vázy na Pražském hradě (končí 23.3.2014), konkrétně v Empírovém skleníku v Královské zahradě. Vstupné je symbolických 20,-, řady se stojí celkem dlouhé (prvně na vstupenky, pak před skleníkem), ale stojí to za to. Vázám jsem nevěnoval ani 5% pozornosti, soustředil jsem se na to množství barev a kombinací, různých stadií květu, úchvatné rozmanitosti tvarů okvětních lístků (ty střapaté!!!), to vše znásobeno přítomnosti člověka, s kterým chci prožívat takové a různé jiné, vlastně veškeré, chvíle.. 

neděle 16. března 2014

Where you sleep, make love and hear the heart

Asi je to pozůstatkem z dob panelákových, že mnoho lidí považuje ložnici za místo, kde by se měli pouze vyspat, že vlastně stačí, aby velikostně pojmula letiště a nějakou tu skříň na ošacení, kytku, možná toaletní stolek. Je mi to proti srsti. Doslova nenávidím stísněné prostory a trpím, když v něčem takovém musím spát. Nedá se mi, budívám se během noci, ráno vstávám s bolavou hlavou, protože vzduch je v takové malé místnosti vydýchaný, trpím. Místo, kde spáváme, by mělo být v naprostém souladu s naší myslí. Vždyť kde jinde se necháváme unášet sny, dovolujeme myšlenkám se zformovat a odkládáme mozek k zaslouženému odpočinku. Jestli alespoň v jedné místnosti má být vše dokonalé, kde se budeme cítit uvolněně, tak právě v ložnici. Copak jsme už zapomněli, že kdysi lidé spali v prostorných světnicích, nejprostornější místnosti v domě? Jak velké ložnice mívali na hradech a zámcích? V jak velkých ložnicích laškovali v prvorepublikových filmech? Byly obrovské. Často stejně velké, jako obývací pokoj s jídelnou dohromady. 

neděle 9. března 2014

To build a home

Domov. Místo, kam bychom se měli vracet nejraději, z cest, z práce, z návštěv.. Misto, které nám pomáhá relaxovat, odpočívat, ve kterém se cítíme bezpečně a poklidně. Svůj pohled na to, jak by měl můj domov vypadat, utvářím už od dob, kdy jsem tahal za sebou kačera a moje kolo mělo ještě pomocná kolečka. Tehdá jsem snil o vlastním pokojíčku se stěnami v barvách námořnické modři, s velkou mapou světa, glóbem, skřínkami z ořechového dřeva, velkým starožitným psacím stolem a pohodlným koženým křeslem, na zemi jednobarevný červenohnědý koberec, připomínající mořské dno.. Taková soukromá kajuta kapitána obrovské zaoceánské plachetnice.