Contrast

Den a noc. Minulost a budoucnost. Bílá a černá. Nový a vintage. Dlouhý a krátký. Jeden z mnoha a jedinečný. Protiklady nebo naopak mají společného více, než si dovedeme představit? Jedno bez druhého by přece nemohlo existovat. Kontrasty, co bijí do očí. A kontrasty, co jsou naopak tak samozřejmé, že je běžně nevnímáme. Stejně jako spousta věcí a situací kolem nás, rutinní, na první pohled nezajímavé. 

Journey is..

Cesta. Říká se, že je to cíl. Něco na tom musí být, vždyť kdo by cestoval s tím, aby nevěděl, kam. Já cestování miluju, je to jedna z mých zálib. Jako dítě jsem chtěl stále sedět ve vlaku, na nástupištích pozorovat frmol lidí, co si navzájem brání v nástupu a výstupu. Slyšet píšťalku výpravčího a vyhlížet jeho červenou čepici. Během jízdy “otravovat” nejprve dědu a pak i průvodčího nesmyslnými dotazy (proč má ten vlak tolik vagónů? jakto, že se nesrazíme s jiným vlakem? jak rychle můžeme jet? proč už netáhnou vagóny parní lokomotivy, bylo to přece romantické a lidi mají rádi romantické věci! - promítá se mi to v paměti jako by to bylo dnes, průvodčí byl asi v největších rozpacích v životě..buď byl unešený touhle mojí otázkou a mým výrazem “smutné a zmatené psí oči” nebo přemýšlel, jestli si z něj to sedmileté dítě dělá legraci).

Certainty

Podzim už definitivně přebírá žezlo a léto posílá na čas na odpočinek. Stromy a zem pod nimi hraje teplými barvami. Ráno se balíme do svetrů, roláků, kabátů a teplých bund. Krky schováváme do šátků a šál, místo polobotek nastupují teplejší, kožené, třeba kotníkové boty s hrubší podrážkou. Veselé letní barvy měníme za ty zemitější a tmavší, hnědou, šedou, černou, tmavě zelenou nebo vínovou. Je to jistota, kterou nic nezkazíme, i když je prokombinujeme společně. Hnědou s vínovou, zelenou či modrou se šedou nebo černou. Zjistil jsem, že poslední dobou sázím právě na jistoty. Netuším, jestli je to tím, že mi chybí letos letní dovolená, nebo že můj život se ustálil a má nějaký řád a nějaké jistoty. A ano, rozumím tomu, že v přesném kontextu slova je jistá pro člověka akorát tak smrt a vše ostatní se může v sekundách změnit, ale na to já nehraji.

Date night in

Venku prší. Kapky bubnují na okap, vítr cloumá téměř holými větvemi. Slunce už dávno bloudí v jiné zeměpisné délce a tma pohlcuje město. Přichází večer. Jeden z těch typicky podzimních, ve kterých se nám nechce z bytu ven, i když šatník tomu nebrání. A tak se rozhodujeme, jestli dáme přednost společné horké vaně, se sklenkou vína a příjemnou hudbou nebo si uděláme domácí rande.

Say a wish

Přesně za tři měsíce skončí. Rok 2014. Už teď můžu říct, že byl divný. Nebyl divoký jako rok 2013. Nebylo ani tolik slunečných dní, které by nám dobily "baterky". Ani mi nepřijde, že by tak rychle utekl. Naopak. Byl zvláštní a plný nečekaných výzev, kdy některé mohly raději zůstat nepřijaty. A z rozhovorů s kamarády a rodinou vím, že nebyl takový jen pro mě. Netuším, čím to. Nechci všechno svádět na počasí nebo světovou blbou náladu. Je ale pravdou, že i mimo můj mikrovesmír se letos děly a dějí věci, které rozvěcují červený vykřičník. Ať už jde o doteď nenalezený Boeing 777 - dnes, v době maximálně vyspělé techniky, obloze poseté satelity a snímači (klid v duši obětem a pokoj v myslích jejích nejbližších) nebo o znovuvypuknutí tiše se plazící epidemie eboly (obrovský respekt všem, kteří s ní bojují).