Mám pohorky, konečně!

Už jsem to tuším jednou psal..jako dítě jsem hlavně díky mámě a občas díky prarodičům prochodil celé Beskydy, Vysoké Tatry a vlastně krom Krušných hor okusil každé české pohoří. Často jsem nadával, že mě bolí nohy, že je to daleko, že je mi zima nebo horko, že štípou komáři..prostě klasika, děcko si najde milion důvodů, proč už nechce do toho kopce šlapat. Občas se zadařily i husarské kousky, třeba když jsem ze strachu z výšek zbrzdil provoz lanovky na Skalnaté pleso. O tom ale někdy jindy. 

Winter is coming

Kabáty, hrubé bundy, tlusté svetry..to všechno pomalu začínáme vytahovat ze skříní a chystat se tak na přicházející mrazivé dny. Winter is coming (I got you, GoT fans!). A když si rekapituluji celý letošní rok, mrzí mne, že tento trench coat nedostal více příležitostí. Oblékl jsem ho přesně třikrát. Jednou na jaře a 2x teď na podzim. A že mi v něm dnes už byla celkem zima (a to už něco znamená, viz níže). Nevím, jestli je to počasím, kdy jednoduše teplé dny v překotně rychlém sledu vystřídalo pár klasicky podzimních, kterých jsme si nestačili ani všimnout (to jsou ty, kdy ráno vám je děsná zima a odpoledne zase děsně teplo, protože slunce prostě musí ještě naposled dokázat, že umí hřát), aby je nahradily chladné, často až mrazivé šedé polodny (protože co jiného to je, když v pět odpoledne je tma jak v pytli), které nám vydrží až do jara. 

Leather biker jacket

Narozeninový wishlist jsem vám představil před měsícem a když na něj tak koukám, až na Levisky a gramofon (ale jsou v plánu!!) se proměnil během těch pár týdnů v realitu. Díky rodině, přátelům, sobě samému (no kdo nejlépe ví, co vám udělá největší radost, než vy sami!!). A já tak mohu ve svém šatníku konečně přivítat kožený křivák. Jo! Z pravé nefalšované hovězí kůže. Juch! A neváží ani 5 kilo, jako je u podobných zvykem (ty, co jsem doposud nacházel v sekáčích, co tam nejspíš odložili vysloužílí rockeři). 
Birthday wishlist I have introduced a month ago is almost transformed into reality (except Levi's jeans and gramophone, but I am working on it!). Thanks to family, friends and to myself (who know better what do you like most than yourself!!). So I can welcome finally leather biker jacket in my closet. Yeah! From real leather. And its weight is not 10 or more pounds (in real it is 3.5).

Freedom

Volnost. Pocit, který chce každý z nás zažívat. Má mnoho podob a co člověk, to jiná představa. Chápu, proč je zažité říkat "cítit se volný jako pták". Oni mají opravdu v mnohém pro nás až neuvěřitelné možnosti díky svým křídlům. Jen tak se vznesou a mohou odletět kamkoliv si usmyslí (v nadneseném smyslu slova)..svobodu pohybu, času. Že to toho ptáka stojí hodně sil a je to i nebezpečné, je už věc jiná. Ale už jen ta představa, že podobnou volnost máme, je snová. 

Freedom. Feeling that each of us want to experience. It has many forms and everybody has it's own idea about it. I understand why it is rooted to say "feel free like a bird". They have so many incredible opportunities (instead of us) to feel the freedom because of their wings. They just can "take off" and fly anywhere they want (in exaggerated sense)..freedom of movement, freedom of time. The other thing is that it is dangerous for that bird to fly and it costs lot of energy. But just the idea we have freedom like they have, is such a dream.

Le Petit Prince - The Little Prince

Když jsem byl malý chlapec, světlo vánočního stromku a něha úsměvů, to vše dodávalo vždycky zvláštní záři vánočnímu dárku, který jsem dostal.
"U vás lidé pěstují pět tisíc růží v jedné zahradě," řekl malý princ, "a přece tam nenalézají to, co hledají..."
"Nenalézají...," odpověděl jsem.
"A přesto by mohli najít, co hledají, v jediné růži nebo v trošce vody..."
"Jistě," odpověděl jsem.
A malý princ dodal:
"Ale oči jsou slepé. Musíme hledat srdcem."

Malý princ, Antoine de Saint-Exupéry

Stressed but not depressed

Ty šedivé dny mě občas dostanou. Do nálady, která se pomalu blíží bodu mrazu, ale pár věcí okolo jí ještě dokáže zatopit a nedovolit vychladnout. Letos se mi s tím daří bojovat a zatím vyhrávám. Zaměstnal jsem se například přemýšlením nad vánočními dárky. Taky jsme pozvali k nám na víkend přátele ze zahraničí a s nimi prochodili pražskou klasiku, což nakonec u mě vedlo ke zjištění, že nemám do Paříže boty, ve kterých vydržím celodenní (několikadenní!) courání.

Those grey days are getting me down sometimes. To the mood which is so near zero degree, but few things around me are still warming me up and don't let the good mood to freeze. This year I am the winner in those fights with bad mood. I overload my mind with thinking, for example about the Christmas gifts for my dearest. We also invited friends from Slovakia to spent a weekend with us here in Prague, we were a guide to them, carried out them through the historical places, what led me to realize that I don't have good shoes for our trip to Paris next week, in which I should stay kilometres and kilometres of walking around this French capital.

DS3 - desirable satisfaction on three

Auto. V začátcích výdobytek moderní doby dostupný úzkému okruhu lidí, který ale díky rostoucí popularitě, čím dál většímu objemu výroby, rozmanitosti značek a modelů pronikal i do běžného života. Dnes už je to spotřební zboží, které spousta z nás mění častěji než televizor. Je to věc, které nevěnujeme pozornost. Mnohdy ji bereme jako nutnost, která nám pomůže přepravit se z bodu A do bodu B, pokud možno rychle, pohodlně a v jistém smyslu i svobodně. Já ale takhle nepřemýšlím.

(This year's) October

Je to úžasná věc. Tenhle podzim. Letošní říjen. Když nepršelo. A když ke všemu ještě vysvitlo slunce a vyčistilo oblohu od mraků. Nemohli jsme odolat. Každou volnou chvíli jsme chtěli trávit venku. Procházkami po Praze.

It's a great thing. This autumn. This year's October. When it was not raining. And when the sun came out to shine and cleared whole sky from the clouds. We couldn't resist. Every free moment we wanted to spend outside. Walking around Prague. 

Nightmare

Noční můra. Zlý sen. Přichází nezván. Většinou v dobách plných stresu a vnitřního neklidu nebo naopak, když jsme vyrovnaní a vedeme spokojený život. Proč? Co za tím stojí? A máme se jich skutečně bát? Budit se zpocený, křičící nebo sténající, bledý, vyděšený, se suchem v hrdle a strachem znovu usnout. Vím, že člověk si nepamatuje všechny sny, co se mu zdají. Taky vím, že mě osobně dokáže noční můra připravit o klid i na několik následujících dní a nocí. O to hůř teď v dospělosti, kdy mne v nich prohání skutečné běsy. 

Journey is..

Cesta. Říká se, že je to cíl. Něco na tom musí být, vždyť kdo by cestoval s tím, aby nevěděl, kam. Já cestování miluju, je to jedna z mých zálib. Jako dítě jsem chtěl stále sedět ve vlaku, na nástupištích pozorovat frmol lidí, co si navzájem brání v nástupu a výstupu. Slyšet píšťalku výpravčího a vyhlížet jeho červenou čepici. Během jízdy “otravovat” nejprve dědu a pak i průvodčího nesmyslnými dotazy (proč má ten vlak tolik vagónů? jakto, že se nesrazíme s jiným vlakem? jak rychle můžeme jet? proč už netáhnou vagóny parní lokomotivy, bylo to přece romantické a lidi mají rádi romantické věci! - promítá se mi to v paměti jako by to bylo dnes, průvodčí byl asi v největších rozpacích v životě..buď byl unešený touhle mojí otázkou a mým výrazem “smutné a zmatené psí oči” nebo přemýšlel, jestli si z něj to sedmileté dítě dělá legraci).

Say a wish

Přesně za tři měsíce skončí. Rok 2014. Už teď můžu říct, že byl divný. Nebyl divoký jako rok 2013. Nebylo ani tolik slunečných dní, které by nám dobily "baterky". Ani mi nepřijde, že by tak rychle utekl. Naopak. Byl zvláštní a plný nečekaných výzev, kdy některé mohly raději zůstat nepřijaty. A z rozhovorů s kamarády a rodinou vím, že nebyl takový jen pro mě. Netuším, čím to. Nechci všechno svádět na počasí nebo světovou blbou náladu. Je ale pravdou, že i mimo můj mikrovesmír se letos děly a dějí věci, které rozvěcují červený vykřičník. Ať už jde o doteď nenalezený Boeing 777 - dnes, v době maximálně vyspělé techniky, obloze poseté satelity a snímači (klid v duši obětem a pokoj v myslích jejích nejbližších) nebo o znovuvypuknutí tiše se plazící epidemie eboly (obrovský respekt všem, kteří s ní bojují). 

Goodbye summer

 Podzim. Za poslední dva týdny jsem přečetl tucty postů a článků o tom, jak kdo vítá, nenávidí nebo smířlivě přijímá toto roční období. Čas přízemních mrazíků, mlhavých rán, šedých dní a deštivých nocí. Paprsky slunce, jestli vůbec protnou zamračenou oblohu, se s námi loučí dříve a dříve. Ráno se balíme do kabátů a šál a uvažujeme nad rukavicemi a teplými botami. Na některé padá únava, na jiné deprese. Proč? Není tězké si najít na podzimu ty pěkné stránky, pojďte do toho se mnou a na ty zlé zapomeňte. V komentářích mi napište, které další vás napaddnou, pomůžeme si navzájem ;). 

Grey Sunday to be more colourful

Rána, jako je to dnešní, nedělní, v oblibě moc nemám. Člověk se probudí po prohýřené noci o asi 5 hodin dříve, než by si on sám, ale i jeho tělo, přáli, desítky minut bloumá po bytě, bezmyšlenkovitě hledá, na co by se upnul, čím by začal, čím by toto pošmoulané, šedivé ráno otevřel a začal tak svůj další den a hlavně čím by si na tváři vykouzlil úsměv. Já jsem se dnes nakonec upnul na zázvorovo-citrónový čaj, který jsem si dovezl před pár dny z Londýna a s kterým jsem tam vlastně den co den vstával, ke všemu ještě v hrníčku, který jsem si tam pořídil.

Smile is free of charge

Léto nám definitivně mává na rozloučenou a já při ranních cestách pražským metrem začínám pociťovat narůstající počet lidí, kteří jsou zasmušilí, ubručení, potažmo smutní. Jestli je to počasím nebo je to jev spojený s koncem prázdnin, to netuším, každopádně pohled to není zrovna příjemný. A protože vím, že úsměv nic nestojí, tak se usmívám. Vzpomenu si na nějaký příjemný zážitek nebo situaci a jednoduše nahodím úsměv. Na některé okolo to zabere, jiní se raději otočí nebo civí s úšklebem dál do ztracena. Pak už si jen řeknu, jejich problém, mějte ten den teda posranej, mě tu náladu nezkazíte (co když ale možná ho mají podělanej díky mě a mé dobré náladě? =-O ).