Say a wish

Přesně za tři měsíce skončí. Rok 2014. Už teď můžu říct, že byl divný. Nebyl divoký jako rok 2013. Nebylo ani tolik slunečných dní, které by nám dobily "baterky". Ani mi nepřijde, že by tak rychle utekl. Naopak. Byl zvláštní a plný nečekaných výzev, kdy některé mohly raději zůstat nepřijaty. A z rozhovorů s kamarády a rodinou vím, že nebyl takový jen pro mě. Netuším, čím to. Nechci všechno svádět na počasí nebo světovou blbou náladu. Je ale pravdou, že i mimo můj mikrovesmír se letos děly a dějí věci, které rozvěcují červený vykřičník. Ať už jde o doteď nenalezený Boeing 777 - dnes, v době maximálně vyspělé techniky, obloze poseté satelity a snímači (klid v duši obětem a pokoj v myslích jejích nejbližších) nebo o znovuvypuknutí tiše se plazící epidemie eboly (obrovský respekt všem, kteří s ní bojují). 

Colouring your mood

Přemýšleli jste někdo z vás nad tím, jestli a jak ovlivňují barvy vaše pocity, náladu, den..? Já už mnohokrát a mám nesčetně potvrzeno, že barvy jsou mnohdy detailem, který dokáže udělat den lepším, smutnějším, náladovějším, veselejším.. Každý určitě zná ten pocit, že v těchto sychravých dnech se udržet v dobrém rozmaru je těžší než v létě plném světla nebo kupách sněhu zalitých sluncem (ne, opravdu si to nepleťte s tím občasným popraškem a blátivou břečkou všude okolo, která teď panuje ve městech). A co pak teprve s člověkem asi dělá kancelář vyvedená v tmavých nezáživných barvách, v které sedíte minimálně třetinu svého dne.. Naučil jsem se proto obklopit se aspoň barevnými maličkostmi, třeba veselým výstřižkem z časopisu, fotkou rodiny, přátel, nějakého zvířete (už přes rok žije moje plocha v počítači tímto snímkem, který ve mne evokuje pocit, že budoucnost je plná příjemného "světla" a naděje; nemohu si pomoct, ale neuvěřitelně mě dokáže povzbudit a dodat aspoň trochu pozitivní energie po náročném meetingu). 

Joy in the mailbox

Přemýšlel jsem, jak v digitální době vyřešit nářky mé babičky, že už nemá žádné aktuální fotografie rodiny. Otravovat se s vybíráním fotografií, plnění jejich minimálního počtu, uploadovat to složitě přes aplikace někam na web a pak si to ještě chodit někam vyzvedávat do fotolabu mne opravdu neláká, jsem asi na to moc líný (nebo pohodlný; nehodící se škrtněte). Nedávno jsem psal o dvou skvělých aplikacích pro mobilní telefony, Printicu a Polagramu. Obě se pro toto náramně hodí, fotografie vyberete v mobilu, appka je během pár chvil nahraje na server, vyplníte adresu, zaplatíte a do pár dní máte vy (nebo kdokoliv, jehož adresu vyplníte) obálku doma. Nicméně je tady ještě jedna zajímavá alternativa, která dovoluje k fotografii připsat text a co víc, vypadá jako pohlednice. Je to Postagram. A navíc, pokud bude příjemce chtít umístit fotku do rámečku, jednoduše si obrázek “vyloupne” díky perforaci po stranách, takže nemusí bojovat s nůžkami a pravítkem a vy můžete klidně spát a nestrachovat se o to, že se adresát při vystřihování poraní =D. Skvělé. Sice tomu chybí kouzlo vlastnoručně psaného textu, ale zase na pohlednici můžete být vy! Už jen ta představa..jste přes půl světa daleko, cvaknete si selfie s obří želvou na Seychelách, nebo jak pojídáte hmyzí dobrotu na ulici ve Vietnamu (ok, tohle není nejlepší příklad, asi běžím na záchod..), nebo jak přelétáváte v 10km výšce Alpy (jo, i to jde, třeba Norwegian airlines mají ve všech letadlech wifi zdarma!!!), pak už jen v případě neaktivního roamingu najdete někde slámovou chajdu s wifinou, spustíte appku, dopíšete vzkaz, vyberete jednoho nebo více příjemců, zaplatíte a za týden se blízcí kochají vaším ultraswagem =D. 

Make someone’s day better

Čím dál tím víc se přesvědčuji o tom, že chovat se slušně, tvářit se mile, potěšit pár slovy, která nic nestojí, se vyplatí. A je úplně jedno, jestli tím, že druhá strana se k vám pak zachová podobně, nebo jednoduše jen pro lepší pocit ze sebe samého, pro pocit toho, že jste možná tomu druhému zvedli náladu, udělali malou radost, zlepšili mu den. Nedávno se mi stala příhoda, která náladu a den zlepšila mně. A přál bych to každému.

Memories should not disappear..

Tak schválně, kdo z vás ještě dnes sedává na gauči, nejlépe se svými nejbližšími, a prohrabuje se papírovými fotografiemi z dob dávných, kdy digitální fotoaparáty byly jen pro technické nadšence? Já se přiznám, že párkrát do roka tohle děláváme, vždy u prarodičů, protože naše babička má sbírku fotografií opravdu úctyhodnou, čítá šest velkých krabic od bot a dobrou desítku fotoalbumů. 

Smile is free of charge

Léto nám definitivně mává na rozloučenou a já při ranních cestách pražským metrem začínám pociťovat narůstající počet lidí, kteří jsou zasmušilí, ubručení, potažmo smutní. Jestli je to počasím nebo je to jev spojený s koncem prázdnin, to netuším, každopádně pohled to není zrovna příjemný. A protože vím, že úsměv nic nestojí, tak se usmívám. Vzpomenu si na nějaký příjemný zážitek nebo situaci a jednoduše nahodím úsměv. Na některé okolo to zabere, jiní se raději otočí nebo civí s úšklebem dál do ztracena. Pak už si jen řeknu, jejich problém, mějte ten den teda posranej, mě tu náladu nezkazíte (co když ale možná ho mají podělanej díky mě a mé dobré náladě? =-O ).