Střípky z Brightonu

O Brightonu jsme toho napsali už celkem hodně, jak na MesHommes tak u Patrika. Takže dneska se tady s vámi chci podělit jen o fotky z mobilu a pár highlightů, které jsme jinde nezmínili =). Stále platí, že nejrychleji to je letadlem z Prahy na London Gatwick (třeba s easyJetem) a pak hodinku autobusem přímo do centra.

Na křídlech Swiss Airlines Boeing 777-300ER

Jednoho rána přišla zpráva: pojedeš do Curychu! Chvíli jsem si myslel, že je to žert (po zrušené Jižní Karolíně a o pár měsíců později Stockholmu, jsem už něčemu takovému jen těžko věřil), pak jsem ale pro jistotu odpověděl, zda to bude po zemi nebo vzduchem. Když mi o hodinu později přistály v emailu letenky, nebylo pochyb, že o vtip nejde a já se opravdu poprvé vydám "reprezentovat". 

..a začal jsem létat

Včera to byly přesně čtyři roky, co jsem poprvé vzlétl do oblak. Od té doby to bylo doteď ještě 31x na pravidelných linkách a 6x v malé Cessně 152 (tyto lety na mapě nejsou, systém nezná malá travnatá regionální letišťátka a ani si nedokážu představit, jak by zaznamenal start a přistání na tom samém místě). Proč je to pro mě tak vyjímečné? 

City of My Heart

Seděl v kupé plném do posledního místa. I tak si v něm připadal sám. Měl kolem sebe zase tu bublinu. Bublinu, která mu dovolovala mít soukromí a žít ve vlastním světě i přesto, že kolem bylo rušno. Sledoval očima tu dobře známou krajinu. Krajinu, která se lišila jen barvami podle ročního období. Ty stejné domy, ty stejné louky a lesy. Ta stejná nádraží. Nikdy oka nezamhouřil, i když cesta trvala hodně přes 12 hodin. Pozorovat ubíhající panorama bylo jeho vášní, stejně jako se jí stalo město, do kterého mířil. Paříž.

Mám pohorky, konečně!

Už jsem to tuším jednou psal..jako dítě jsem hlavně díky mámě a občas díky prarodičům prochodil celé Beskydy, Vysoké Tatry a vlastně krom Krušných hor okusil každé české pohoří. Často jsem nadával, že mě bolí nohy, že je to daleko, že je mi zima nebo horko, že štípou komáři..prostě klasika, děcko si najde milion důvodů, proč už nechce do toho kopce šlapat. Občas se zadařily i husarské kousky, třeba když jsem ze strachu z výšek zbrzdil provoz lanovky na Skalnaté pleso. O tom ale někdy jindy. 

Za losy do Osla

V říjnu jsem si splnil další ze svých menších cestovatelských snů. Podívat se do Skandinávie bylo mým přáním snad od chvíle, kdy jsem slyšel na prvním stupni základky o Vikinzích, polární záři a neuvěřitelně krásných zelených fjordech. Bohužel, naši rodinu a mé kamarády to vždycky táhlo spíš na jih, takže jsem si na své skandinávské poprvé musel hodně dlouho počkat. A chtěl jsem tam čím dál tím víc, hlavně po čtení článků u Elišky a Terezky. Nakonec ale příprava celé akce #zalosydoosla byla přesným opakem. Ryanair vyprodával trasu Vratislav - Oslo za pár EUR, stačily dvě zprávy Sindy a Becce (Patrik mi už naštěstí důvěřuje :-* ) a o 15 minut později přistály čtyři zpáteční letenky za 20EUR/osoba v mailu. Vykašlat se na psaní výše zmíněných dvou zpráv, byly by dokonce za 9EUR. No nevadí. Rychlý pohled na hotely na booking.com znamenal taky jeho zavržení. Otevřel jsem tedy Airbnb a začal hledat nějaký pěkný byt v centru Osla. Výběr moc velký nebyl, nakonec se mi ale podařilo najít takový, co by nám neproděravěl peněženky a nevypadal jako jugoslávský apartmán v polovině devadesátých let. Jenže ouha, slečna majitelka nám rezervaci po dvou týdnech kvůli rodinným důvodům zrušila, ale byla překvapivě maximálně nápomocná a pomohla nám najít alternativy, kdy v jedné z nich jsme nakonec našli na dvě noci útočiště. 

Diagnóza: pozorovací typ

Podzimní slunce se odráželo od lesklých střech a oken. Ze stromu padalo zežloutlé listí, ve vzduchu byl cítit přicházející chlad. Lidé na ulici spěchali, nevšímali si jeho ani okolí, proudili všemi směry, za svými každodenními osudy. On si ale všímal. Díval se jim do tváří, hledal úsměvy. Pozoroval, co mají na sobě, hledal něco jedinečného. Začali ho nudit. Očima zamířil k fasádám domů, ty nikdy neomrzí. Hleděl do oken, hledal život za záclonami. Když spatřil, že některými vidí až dovnitř, zkoumal stropy, lustry. Pak zrakem stoupal výš, k posledním patrům, ke střechám. Obdivoval architekturu a představoval si, ve kterém z nich a jaký by vedl život on. Miloval toto pozorování, kdy jeho fantazie neznala hranic a prolínala se s realitou okolo něj. Diagnóza: pozorovací typ.

Pěšky na Ještěd

Nervózně koukal z okna a hleděl na lidi na chodníku. Páteční večer byl vždycky tím večerem. Večerem, kdy netrpělivě čekal na mámu a sotva ji tam dole uviděl, běžel přilepit ucho k vchodovým dveřím, aby je mohl otevřít dřív, než ona začne vůbec hledat klíče. Když ho zahlédla, usmála se na něj, vlepila mu pusu na líco, kterou on oplatil krátkým objetím, při kterém z něj zase vyhrklo: Tak kam? Kam zítra, mami? Soboty totiž znamenaly výlety. Někdy jen takové nenáročné, to hlavně v létě, k horskému potoku v Horní Lomné. Nadýchat se čerstvého vzduchu (který v Karviné budete marně hledat ještě desítky let), osvěžit se v ledové vodě, i když teplota ve stínu se blížila třicítce, dát si ve stánku malinovku a skvělý hruškový frgál. Časteji to ale byly pěší túry po Beskydech, Javornících nebo Jeseníkách. Co výlet, to jiná hora, jiný kopec, nové zážitky a vzpomínky. 

Warsaw insights

Cestování je něco, co mě naplňuje. Štěstím, radostí, zvláštním pocitem vzrušení a nadšení na srdci. Pokud se při tom ještě letí letadlem, je to příjemný bonus. No a cetování s NÍM <3, to už je potom all inclusive balíček. Většina našich úspor proto mizí na účtech leteckých společností, hotelových řetězců či Airbnb a provozovatelů kaváren, bister, patisserií apod. Naposledy jsme se vydali do Varšavy. Neuvěřitelně jsem se zaradoval, když jsem zjistil, že z Prahy se do ní nejlevněji a nejrychleji (vlaková romantika stojí cca. stejně, ale trvá o 7 hodin déle) dostaneme s jejich národními aerolinkami LOT (1.800,- zpáteční letenka, kabinové zavazadlo, sušenka a voda v ceně ;) ). Po pár minutách strávených na Airbnb (přes šest stovek na první ubytko čeká na vás) padla volba na malý pěkný byt od Natali, 20 minut chůze od Starého města. Tak si nás získal, že o něm připravím samostatný post =).

Kréta

Mám seznam. Seznam míst, která chci vidět, navštívit, poznat. Je dlouhý a co hůř, stále se zvětšuje. Bylo by krásné si jednotlivé položky odškrtávat rychleji než připisovat ty nové, jenže dovolené v práci má člověk k dispozici 4 týdny ročně (v lepším případě 5) a na některá místa musí šetřit déle. A tak často vznikají kompromisy, kdy se někam podíváme třeba jednou a bez odpočinku vyplníme každou volnou minutu. Anebo když mne nějaké místo nebo město očaruje, chci se tam vracet a poznávat ho a okolí blíž a blíž. Bylo to tak s chorvatským Trogirem (doporučuji vygooglit), který jsem navštívil čtyřikrát, je to tak s Milánem nebo Londýnem (2x a stále nemám dost) a plánujEME to také s Paříží i Barcelonou (obojí zatím 1x). 

What happened in Dresden

Drážďany. Město hodinu a půl jízdy od Prahy, do kterého míří většina z nás jen za nákupy. I přes to, že jsem tam byl nesčetněkrát, nikdy jsem si nenašel čas na historii, krásu.. Tentokrát jsme se ale rozhodli, že chceme poznat víc než jen Pragerstrasse a Altmarkt, že chceme vidět tu architekturu a město, které bylo bohužel na konci druhé světové války z 60% srovnáno se zemí.

Dresden. The town an hour and a half drive from Prague, where most of us are heading for shopping only. Despite the fact that I have been there many times, I never found the time for its history, beauty .. This time we decided that we wanted to know more than just a Pragerstrasse or Altmarkt, that we want to see the architecture of a city that was at the end of World War II from 60% razed to the ground.

From Sacre Coeur to Saint-Germain

Chybí mi sníh. Zima na blátě, s otravným suchým větrem, to není zima, kterou si pamatuju z dětství. A tak toužím..toužím po výletu za město, na zasněžené pláně, kde nám ta bílá hmota bude praskat pod nohama..kde vybalíme z ruksaku termosku s horkým čajem, abychom se zahřáli..kde se budeme těšit na hustou gulášovou polévku s chlebem v hájence na kopci, který si poctivě vyšlapeme. 

Bon voyage

Je 14:20 a naše letadlo roluje po ranveji. Člověk by si měl plnit své sny. A já si jeden z mých právě plním. Vánoční Paříž. Sice nakonec bez sněhu, ale s milovaným po mém boku. Strávil jsem hodně času výběrem bot. Nakonec vyhrálo pohodlí v podobě tenisek Nike AirForce 1. Trochu se za to stydím, ale kdo ví..třeba v Paříži najdu ty pravé..

Máte tajný tip, kam zajít, co vidět, na co nezapomenout? Napište to do komentářů.

A protože na blogu bude teď pár dnů mrtvo, sledujte FACEBOOK a INSTAGRAM pro fotky a zážitky z metropole kultury, haute couture a makrónek.
Děkuju.

For english, read below please.
PS: Nebyla by ta Paříž se sněhem prostě krásná?

It's 2:20pm and our airplane rolls the runway for take-off. Everybody should fulfil their dreams. And I am doing it right now. Christmas Paris. Although at the end without snow, but with my beloved by my side. As most of you know, I spent a lot of time choosing the right shoes (if you are with cabin baggage, you can't have spare ones). The comfort won, so I picked Nike AirForce 1. I am little bit ashamed but who knows..maybe I will find the right ones in Paris..

Do you have secret tip where to go, what to visit, what to not forget? Write it down to the comments.

And because blog will be silent for some time now, follow our journey in metropol of culture, haute couture and macaroons on FACEBOOK and INSTAGRAM.
Thank you.

Pics: 1, 2

Pavé

Pavé. Povinnost pro všechny milovníky domácího sladkého pečiva a kávy. Po ránu tady sice vládne hektická atmosféra, na svůj sólo stoleček zapomeňte, pokud nechcete sedět na bedně od šampaňského před výlohou (i to má své kouzlo!!), protože vás posadí k velkému stolu k ostatním (obvykle místním) a je to jedna z mnoha dalších chvílí, kdy se cítite tak trochu jako Ital (a bědujete třeba jako já, že italsky takřka neumíte a nemůžete se pustit s nimi do bujaré konverzace).

D'estate Milano

Už jako malý kluk jsem snil o tom, že Československo nebude mou jedinou “domovskou” zemí. Že chci pro sebe ještě jednu..kde budeme vlastnit apartmán nebo domek, v malé vesnici u moře, kde se s každým budeme znát, a i když tam přijedeme po půl roce, na náměstíčku nebo v kavárně si budeme mít s kým posedět a popovídat, probrat život tady a tam, podělit se o zážitky a starosti, prostě mít ty “staré dobré známé”. Tou zemí je už hodně dlouho Itálie. I když je to hlučný národ, má své kouzlo.

Hola Barcelona

Touha objevovat tajemství měst, která psala historii. Procházet se uličkami a nechat se zlákat k návštěvě malých obchůdků. Obdivovat domy, jejich architekturu, fasády, minulost. Nechat zmást své smysly krásou v detailech. Dát šanci provařeným památkám. Ochutnávat kávu v malých kavárnách, co mají své přirozené kouzlo. Uždibovat z bagety z pekařství na rohu, kterou vám zabalil samotný pekař. Ztratit se na obrovské městské tržnici, která útočí na oči i nos všemi zbraněmi. Povečeřet tapas v malé taverně a připadat si jako na návštěvě starého kamaráda. Cítit každou chvíli vůni spáleného benzínu z prohánějících se skůtrů. Rozhodnout se pořídit si hipsterské kolo, na jakých se tady všichni prohánějí. 

To je Barcelona. Tady a dnes. Magická. Trochu trhlá jako Gaudího stavby. Ale opouštíte ji stejně neradi, jako když se loučíte s partnerem na nádraží. Šeptáte ji “brzy ahoj” a ona vám slíbí “já neuteču”. 

PS: příště o tom, jak se v Barce schválně “ztratit”..

Grey Sunday to be more colourful

Rána, jako je to dnešní, nedělní, v oblibě moc nemám. Člověk se probudí po prohýřené noci o asi 5 hodin dříve, než by si on sám, ale i jeho tělo, přáli, desítky minut bloumá po bytě, bezmyšlenkovitě hledá, na co by se upnul, čím by začal, čím by toto pošmoulané, šedivé ráno otevřel a začal tak svůj další den a hlavně čím by si na tváři vykouzlil úsměv. Já jsem se dnes nakonec upnul na zázvorovo-citrónový čaj, který jsem si dovezl před pár dny z Londýna a s kterým jsem tam vlastně den co den vstával, ke všemu ještě v hrníčku, který jsem si tam pořídil.