..a začal jsem létat

Včera to byly přesně čtyři roky, co jsem poprvé vzlétl do oblak. Od té doby to bylo doteď ještě 31x na pravidelných linkách a 6x v malé Cessně 152 (tyto lety na mapě nejsou, systém nezná malá travnatá regionální letišťátka a ani si nedokážu představit, jak by zaznamenal start a přistání na tom samém místě). Proč je to pro mě tak vyjímečné? 

Letos konečně přibude i "čára" přes celý Atlantik..a ne jedna!

Mám strach z výšek (dodnes!). Nikdy jsem nebyl kamarád s kolotoči, na "labutě" mě většinou museli dlouze přemlouvat a kouzlo velkých ruských kol jsem objevil až před pár lety (i tak je pro mě vždy první otočka psychicky dost náročná). Na balkón tetina bytu v 8. patře jsem nikdy nevlezl (teď už bydlí v rodinném domě) a k zábradlí ve druhém patře Eiffelovky jsem se přibližoval jen velmi opatrně. Z toho všeho jsem měl pak vždy doslova panickou hrůzu z létání. No jen si to představte, kilometry pod vámi je jen vzduch a pak země nebo voda, nahoře vás drží jeden, dva (tři, čtyři..doplňte dle libosti) motory a fyzikální zákony. A nepomáhalo ani to, že statisticky byla a je letecká doprava tou nejbezpečnější. Jenže když se něco pokazí, tak to pak má většinou bohužel fatální následky. 

Západy slunce se ve vzduchu nikdy neomrzí

A tak jsem vždy a všude prohlašoval, že jestli někdy vlezu do letadla, tak jedině při cestě přes Atlantik a ještě mi to musí někdo zaplatit. Nakonec to částečně přes Atlantik bylo, ale zaplatil jsem si to sám =D. Ryanair a jeho akce na letenky v lednu 2012 mě donutily jednat. Zpáteční let Bratislava - Gran Canaria za necelé tři tisícovky byl výzvou. Odlet 12.4.2012, dny v kalendáři mizely pod nánosem tlustého fixu. Naprosto nepochopitelně jsem následující tři měsíce shlédl téměř všechny díly Mayday (Letecké katastrofy) a asi i to mi pomohlo, že po nástupu na palubu a uzavření dveří půl roku starého Boeingu 737-800 mě zalil klid. Jakmile motory po prvotním vystoupání přestaly hrozivě burácet a já viděl, jak se vzdalujeme od země, prolétáme mračnem a pak se vyhoupneme do modře zalité nádhery, věděl jsem, že strach z létání je pryč (a já doufám, že na vždy).

Alpy, mračný předěl mezi jižním pobřežím Norska a severem Dánska, zasněžený jih Skandinavie

Vlevo klesání k Bergenu, uprostřed sopečné Santorini, napravo Norsko

Zlomový okamžik, který má za následek to, že létání a vše kolem něj miluju. Dokážu prosedět na flightradar24.com dlouhé desítky minut jen pozorováním letadel, jejich tras, rychlostí, historie a perfektně tím otravovat celé své okolí (promiň lásko, ségro, mami, babi......). Při každém letu musím sedět u okénka a jsem ochotný si za to i zaplatit. Pokud to jde, otravuju zbytečně obsluhu na check-inu a vyžaduji klasickou papírovou palubenku (a tímto se všem - i do budoucna - omlouvám). Z letadla většinou vystupuji mezi posledními. Vyzkoušel jsem si už i pilotování Cessny 152. 

Díky čtyřem motorům se mu říká malé jumbo - Jumbolino (BAe 146)

Jediné widebody ve flotile národního dopravce ČSA - Airbus A330-323 OK-YBA před mou cestou z Prahy do Ostravy

Na letištích občas mohou vzniknout zajímavé fotografie, třeba easyJet A319 přistávající "na střeše" terminálu..anebo velký Boeing 777 vpopředí se vzlétávajícím letadlem za světla zapadajícího slunce vpozadí..

Okolnosti zatím nepřály tomu, abych naplno vyzkoušel nějaký dálkový let s widebody letadlem (nepočítaje hodinový let Praha - Curych a zpět zhruba týden zpátky, kdy vyjímečně Swiss airlines na tuto linku nyní nasazuje svůj nejnovější přírůstek ve flotile, Boeing 777-300 ER, aby se s ním seznámily posádky, které poté na něm budou létat dálkové trasy). Nějak jsme neměli potřebu opustit starou Evropu a podívat se i mimo ní. Letos se vše změní. Za úspěšný rok v práci jsem se odměnil cestou do Kanady a vymyslel si naprosto šílený routing, při kterém si každý klepe na čelo a ptá se, proč jsem nezvolil klasickou trasu s jedním přestupem v Londýně nebo Frankfurtu. No protože miluju létání a letadla. A tak mě čeká cesta, při které absolvuji 8 letových segmentů s šesti různými modely letadel (Boeing 737-800, Airbus A320, Airbus A340-300, Airbus A330-300, DeHavilland DHC-8-300 a konečně i královna nebes, jumbo Boeing 747. Juch!)

Nejoblíbenější místo - jednoznačně u okna!

Občas dokáže překvapit i posádka: kapitán našeho letu easyJet z Paříže měl 24.12. na hlavě čepici Santa Clause; stewardka Swissu, která celý let pozorovala, jak vše fotím, si chtěla po přistání se mnou střihnout selfie

Jestli jste dočetli až sem, děkuji. Létání se pro mě stalo koníčkem a nikdy neodmítnu nabídku se někam, třeba i jen tak, proletět. Vím, že počet mých letů je zatím zanedbatelný a že kdybych možná byl nějaký byznysmen, co létá několikrát do týdne, bral bych to spíš jako nucené zlo, ale naštěstí nic takového se mě (zatím) netýká. Sledovat východ nebo západ slunce z 10km výšky je pohled, který se mi nikdy v životě neomrzí, stejně jako výhled na osvětlená města, zasněžené vrcholky hor, obrovské toky řek nebo rozbouřené moře. Nakonec je mi i líto, že se nemohu stát pilotem..

Co znamená létání pro vás? A kdy jste poprvé seděli v letadle a jaký jste zažívali pocit? 

Když se na křídle leskne vzdušný nadzemský svět, kterého jste před pár minutami byli ještě součástí..