Na křídlech Swiss Airlines Boeing 777-300ER

Jednoho rána přišla zpráva: pojedeš do Curychu! Chvíli jsem si myslel, že je to žert (po zrušené Jižní Karolíně a o pár měsíců později Stockholmu, jsem už něčemu takovému jen těžko věřil), pak jsem ale pro jistotu odpověděl, zda to bude po zemi nebo vzduchem. Když mi o hodinu později přistály v emailu letenky, nebylo pochyb, že o vtip nejde a já se opravdu poprvé vydám "reprezentovat". 

Se Swissem jsem letěl jednou Praha - Ženeva - Praha, cestou tam Jumbolinem (Avro RJ100), zpět Airbusem 320. Nic zapamatováníhodného se tehdy nestalo, dostali jsme vodu a malou čokoládu. Po zadání letu do Curychu do googlu jsem ale zalapal po dechu a výsknul na celý openspace. Dočasně na této lince operuje Swiss se svým úplně novým Boeingem 777-300ER, na kterém zaučuje posádky. OK, důvod těšit se jako malé děcko. Widebody jsem letěl jen jednou, Praha - Ostrava s OK-YBA ČSA. 

Ten motor!

Přišel den O (odletu), zašel jsem si na check-in přepážku pro papírovou letenku (i když jsem nepotřeboval odbavit zavazadlo) a pak se vydal na security. Nic extra, brzká večerní směna, znuděné tváře zaměstnanců letiště, kufr projel rentgenem jednou tam, pak zpátky, pak tam a zase zpátky, až ho nakonec paní na židli s pozdviženým pravým obočím posunula rukou až ke mě. Pokrčil jsem rameny, usmál se, sbalil elektroniku a šel koukat na letadla. O pár minut později se blížil na přistání můj HB-JNA, v tzv. "people's livery". Zajímalo mě, jaký bude load factor vzhledem k tomu, že se podle informací prodával na tento let stejný počet letenek jako na běžnou linku obsluhovanou Jumbolinem (97 sedadel). Gate byl nakonec slušně zaplněný a přišlo mi, že do Jumbolina bychom se snad ani nevešli. Proběhl standardně nástup business třídy a prioritního odbavení a pak já (jako blboun první v řadě, že) a zbytek economy. V nástupním chobotu jsem se musel zastavit a asi tak půl minuty s otevřenou pusou koukat na ten neskutečně obrovský motor GE90 (největší motor, s jakým se u běžného dopravního letadla můžete setkat..skoro 3,5m v průměru). Pak jsem se vzpamatoval a konečně vstoupil do letadla, přičemž jsem si s letuškou vyměnil asi 5 zářivých amerických úsměvů. Projít business class (nastupovalo se druhými dveřmi) znamenalo postesknout si nad tím, že tohoto krásného dřevěného luxusu se mi tentokrát nedostane. Na někoho může světlé dřevo působit lacině, ve mě naopak vyvolalo vzpomínku na interiéry nových modelů Volva. Jedním slovem nádhera. A detail v podobě dřevěného ramínka na ošacení s číslem sedadla už byla jen třešnička na dortu.

Businessem dnes ne..

No nic, řada za mnou nervózně zhoustla, musím se posunout dál na své sedadlo 36A, které bylo zároveň v poslední řadě části letadla, která se dnes obsazovala. Poslední část, řady 39-52, zůstala prázdná za staženým závěsem (a "Ne, nemohu vás tam pustit, pane, omlouvám se." "Já to nikomu neřeknu, přísahám! Fakt! Jsem jen prostě blázen do letadel a triplsedmou letím poprvé v životě, prosím." Najednou letuška rty narovnala do přímky a s proceděným "Je mi líto." ukázala rukou na mé sedadlo). Kufr jsem uložil do rozměrného a poměrně nízko se otvírajícího binu nad sedadlem a posadil jsem se. Moment. Tady něco nehraje. Vždyť to okno je větší než má hlava! Páni! (reakce člověka zvyklého na, teď už mohu říct miniaturní, okénka běžných 737 nebo 320). Teď se teda na ten červnový výlet do Karibiku těším ještě více! Sedadlo samo o sobě je z nejnovější generace těch úzkých, tenkých, velmi plastových, které bohužel vržou a jsou celkem vratké (takže osoba sedící nervózně před vámi může nejspíš v horším případě přispět k vylití kelímku s vodou položeném na rozkládacím stolku). Nicméně místa na nohy pro mých 177cm dostatek, pro má široká ramena už o hodně méně. Mile překvapilo IFE s velkou dotykovou obrazovkou, slušnými barvami, dobrými pozorovacími úhly a USB portem. Nabídka filmů obrovská (české titulky jsem našel ale jen u profláknutějších kousků jako James Bond apod.), stejně tak spousta hudby. Líbilo se mi zpracování informací o letu (volil jsem Command Center view), jen škoda, že Boeing neosazuje triplsedmu kamerami jako to má třeba A380. 

Okénko je opravdu VELKÉ

Celá "moje" část letadla byla do posledního sedadla plná. "Boarding completed." zaznělo z reproduktorů a najednou se letadlo zatřáslo. A znova. Pak se ozval silný brum motorů a letadlo se opět začalo třást a všechny plastové díly interiéru s ním i se všemi možnými pazvuky. Vítejte v době plastové. Po tom, co dosáhly motory volnoběžných otáček, hluk a všechny pazvuky ustaly a začal pushback ze stojánky s asi 15 minutovým zpožděním. Nakonec se triplsedma vydala směrem k runwayi 24/06, pak už jen hláška kapitána "Crew, take-off in 1 minute.", vjeli jsme na dráhu a bez zbytečného postávání za koncertu burácejících motorů se během několika sekund odlepili od země. Čekal jsem jednak "silnější" odpich, ale také mnohem větší hluk. Nic z toho se nekonalo, start byl neporovnatelně příjemnější než v takové 737. Po chvíli se ztišily i motory (jak to pak je s "hlukem" ve vychvalované A380? Ticho?) a my opouštěli osvětlenou večerní Prahu. 

Začal palubní servis od prvních řad a mě tak napadlo, že by bylo fajn pustit si trochu "vzduchu". Kouknu nad sebe a ouha, žádné výdechy klimatizace. Rozhlížím se po letadle a nad hlavami ostatních jen sem tam svítí osobní světlo, ale klimatizace je podle všeho ovládána centrálně. Toto hodnotím za sebe jako obrovské mínus, párkrát se mi už stalo, že změnu tlaku nenesla moje hlava dobře a přívod studeného vzduchu mi od bolesti celkem ulevil. Je toto u widebody pravidlem? Konečně dorazila letuška i k poslední řadě, požádal jsem o vodu, colu a kávu, k jídlu jsme dostali studený velký preclík plněný máslem, jehož roztíratelnost byla 0 (po zakousnutí jsem pocítil "sílu" ledově zmrzlého másla). Nechal jsem ho tedy spočinout na stolku, těsně před přistáním už to bylo k jídlu a hodnotím ho celkově jako chutný snack. Na závěr jak je u Swissu zvykem, tradiční malá čokoláda. Když už letím pár týdnu starým letadlem, musel jsem navštívit toalety (i když jsem je nepotřeboval použít). Mám na to nějakou úchylku, prostě mě zajímá, jak vypadají =D. Světlé dřevo si našlo cestu i sem, v kombinaci s hliníkem a bílými plasty. Vše perfektně čisté a bylo vidět, že tato místnůstka toho za sebou ještě moc nemá. Pobaví pak značky na dveřích "Zákaz kouření" a "sem si klidně odklepněte..". To asi aby se trůnící člověk při potřebě i pobavil. 

Kouřit či nekouřit?

Přistání bylo jako do peřin, letušky se s každým loučily velkým americkým úsměvem a poděkováním za let. Celkově posádka působila neskutečně pozitivně, v super náladě a šlo poznat, že je práce baví (anebo to minimálně skvěle předstírala). Letiště v Curychu prošlo podle všeho velkou rekonstrukcí (její dozvuky byly ještě na pár místech vidět) a člověk má pocit, že se opravdu ocitl ve městě zajatém v moci bank a přidruženého luxusu. Všude vládne dřevo, kůže, opracovaný kámen, sklo a kov. Pro cestu do města volím přímý vlakový spoj za 6,60 CHF a za 12 minut vystupuji na hlavním vlakovém nádraží, kde člověk najde i takovou exotiku jako TGV (aneb to bylo poprvé, co jsem jej uviděl na vlastní oči).

Letiště nedává pochyb o tom, že jste v zemi peněz

Curych sám o sobě není velký, není ani ničím extra zajímavý. Podél břehu řeky Limmat, ale i v přilehlých uličkách, najdete spoustu krásných klasických domů, vše září čistotou, nikde žádné grafitti nebo chátrající stavby. Tady se peníze holt točí. Mezi zajímavosti patří zubová lanovka USB Polybahn, která denně vozí studenty polytechnické univerzity k areálu školy (za jednorázovou jízdu zaplatíte 1,20 CHF). Jo, takové dojíždění do školy/práce by mě bavilo. A ten výhled! Mimo tramvají můžete ještě jako MHD použít i "waterbus", stejně jako tomu je v Benátkách. Okolo všech nádraží najdete obrovská stanoviště byciklů, která jsou každé ráno doslova přeplněna a připomínají spíš sběrny kovů. Jakoby obyvatelé Curychu jezdili za prací mimo město. Pak je ale otázkou, proč bydlí v předraženém Curychu.. Život tady není levný a studenti studující v Curychu se musí hodně ohánět, aby si mohli v tomto městě dovolit i bydlet (pokud se zrovna nenarodili do bohaté rodiny, která je sponzoruje - tolik jsem alespoň slyšel od kamaráda studenta). Nemohl jsem vynechat samozřejmě jízdu na ruském kole. Za jeden slunečný den projdete město křížem krážem, ale troufám si tvrdit, že pro vícedenní pobyty jsou asi nejlákavější výlety mimo město, k zeleným pláním a vrcholkům Alp.

I kravaťáci jezdí do práce na kole

Waterbusy vidíte každou chvíli

Ani nemusíte do Paříže ;) 

Naprosto dokonalá oáza klidu..do toho na tom stromě sedělo několik ptáků, co zpívali

Jde se na ruské kolo!

Na nejlepší burger v Zürichu jedině do Heidi&Tell Co. 

Typický design hodin ve Švýcarsku..patentovaný (jak se o tom sám přesvědčil nedávno Apple Inc.)

Zürich má své kouzlo i za tmy a mrholení..

O dva dny později nadešel čas návratu. Letmý pohled na flightradar dává tušit, že na cestu zpět Swiss vypraví HB-JNB, druhou triplsedmu ve své flotile, terpve pár dní "ve službě". Jdu si pro papírovou letenku, ale jsem odkázán na samoodbavovací terminál (no tak pardon, že jsem chtěl vyrušit obsluhu, která vedla zřejmě důležitý rozhovor plný smíchu a pobavení..ještě že neumím německy), který sice vyplivne palubení vstupenku, ale na tenkém termopapíře (takže za pár měsíců bude sotva čitelná). Achjo. Bezpečnostní kontrola je podobně laxní jako v Praze, nabídka duty free rovněž, jen za poměrně vyšší ceny. Procházím se letištěm směrem k mému gatu a opravdu, stojí tam, HB-JNB v celé své obrovské kráse. Udělám pár fotek (následován dalšími asi 10 lidmi) a zamířím k protější straně, kde vidím několikametrový masivní dřevěný stůl, jehož polovinu zabírá pár počítačových terminálů k volnému užití, zbytek pro ty, co mají vlastní notebook anebo jen tak chtějí zevlovat a koukat na provoz..provoz né moc zajímavý, protože na tuto stranu terminálu má povolen vstup pouze Edelweiss a Helvetic Airways. K boardingu už nespěchám, to prvotní omámení z Prahy se už nekoná, nicméně stejně mám v sobě takový zvláštní, potěšující pocit, že poletím letadlem, kterému ještě "nezaschla" barva na draku. 

Při checkinu jsem si vybral místo 27A, na křídle. Tentokrát vidím pár sedadel prázdných, load factor v economy odhaduji na 85%. Křídlo se nádherně leskne, fotím si odrazy mraků. Opět zaburácení motorů, opět milión pazvuků od plastového interiéru. Pushback a pomalé rolování k runwayi, kde se řadíme do poměrně dlouhé fronty mezi Dashe, malé  Airbusy, Fokkery a Jumbolina. Dalších asi 20 minut jsem svědkem střídavého tance, kdy jedno letadlo vzlétne, další přistane, a další vzlétne a další přistane, dokud se nedostaneme na řadu my. Nutno říct, že povrch dráhy 28/10 připomínal naši D1, po letmém zastavení se motory rozeřvaly a tentokrát jsem jejich sílu v sedadle konečně pocítil, i samotné odlepení se od země a stoupání bylo mnohem prudší než v Praze. Po chvíli točíme doleva nad prosluněný Curych, který přelétáváme a mizíme v mracích, nad kterými nás vítá ostré odpolední slunce. Palubní servis je opět stejný, i snack, tentokráte ale ne tak zmrzlý, takže hned mizí ve mě. Do ostrého sluníčka se moc koukat nedá, stahuju proto napůl roletku a zkoumám IFE. Pouštím si jeden z posledních dílu Modern Family, ale pozornost mu nevěnuju, tahá mě to prostě koukat ven. Je to nádhera, i když pod letadlo díky velkému křídlu triplsedmy téměř nevidím. Těsně před přistáním to s námi dost háže a samotné dosednutí je nepříjemně tvrdé (a očividně to rozhodilo i letušku, na kterou jsem měl "výhled", protože zkřivila ústa). Nikam nespěchám a tak nechám vystoupit většinu cestujících, prohlížím si naposled kabinu, velké biny, fotím si své místo a letmo pozoruji, jak se letuška na mě usmívá. Beru kufr a jdu směrem k ní, ptá se mě, zda jsem si užil let a jak se mi to líbilo a jestli může být zvědavá, proč si vše tak fotím. Vysvětluju, že jsem letecký nadšenec a letím takovým letadlem podruhé a že je to úžasné, že na tak krátkou linku tohle nasazují a dostává se mi milé odpovědi, že ona je nadšená taky a že toto letadlo je ve flotile sotva pět dní. Nakonec se mě ptá, zda si může se mnou udělat selfie, nechápavě přikyvuju a teda když ona, tak já svým mobilem taky. Poděkuju, rozloučím se, naposled se ohlédnu a mizím v útrobách výstupního mostu. 

Letuška chce selfie? Se mnou? Tak jo! =D

Snad se zase někdy potkáme..

Mávám triplsedmě, plný dojmů a jsem šťastný, že mě létání baví a dokážu se i pro obyčejný let nadchnout a povýšit ho na zážitek. 

Co já bych dal za takovou brašnu do školy!! Nebo do práce!

Vlastní molo? Ubytujte se v hotelu Storchen! A v hotelu Adler zase dostanete na balkón vlastní krávu =D

Bylo tu fajn..