Pěšky na Ještěd

Nervózně koukal z okna a hleděl na lidi na chodníku. Páteční večer byl vždycky tím večerem. Večerem, kdy netrpělivě čekal na mámu a sotva ji tam dole uviděl, běžel přilepit ucho k vchodovým dveřím, aby je mohl otevřít dřív, než ona začne vůbec hledat klíče. Když ho zahlédla, usmála se na něj, vlepila mu pusu na líco, kterou on oplatil krátkým objetím, při kterém z něj zase vyhrklo: Tak kam? Kam zítra, mami? Soboty totiž znamenaly výlety. Někdy jen takové nenáročné, to hlavně v létě, k horskému potoku v Horní Lomné. Nadýchat se čerstvého vzduchu (který v Karviné budete marně hledat ještě desítky let), osvěžit se v ledové vodě, i když teplota ve stínu se blížila třicítce, dát si ve stánku malinovku a skvělý hruškový frgál. Časteji to ale byly pěší túry po Beskydech, Javornících nebo Jeseníkách. Co výlet, to jiná hora, jiný kopec, nové zážitky a vzpomínky. 

Co si pamatuji do svého nejútlejšího dětství (ve třech letech v Krkonoších), tak túry a výlety do hor patřily k našemu trávení volného času stejně, jako patří Tři oříšky k českým Vánocům. Občas jsem to nenáviděl, když jsem v promočených oteplovácích a sněhulích, se zmrzlými prsty na rukou, sněhem za krkem a zledovatělou vlněnou šálou sotva zvládal jít krok za krokem kopcem dolů k vlakové stanici, proklínal mámu za tenhle debilní nápad (i když cestou tam mi bylo do smíchu a koulovačky a propadání se v metru sněhu byla legrace, stejně jako mi nahoře v horské chatě chutnaly buchtičky se šodó a horký čaj s kapkou rumu), někde tam, v hloubi duše a svého srdce jsem cítil, že jsou to vzpomínky, za které budu později šťastný a každý můj myšlenkový návrat do dětství budu v tu chvíli vážit zlatem. 

A tak se to stalo. Jana mi prozradila, že výšlap na Ještěd je super a do karet hrál fakt, že jsem tam ještě nebyl. Navíc televizní vysílač s hotelem, co i dnes vypadá hodně futuristicky (přitom jeho stavba skončila roku 1973), byla dostatečným lákadlem. Dojet naší Papaguenou do Horní Suché u Liberce, odkud to je na vrchol nějakých 7,5km, ideální délka, výškový profil nebyl až tak náročný, no zbývalo přesvědčit jeho, že to bude fajn výlet a uděláme i něco pro své zdraví. Překvapilo mě, že bez rozmýšlení souhlasil. Proč, to mi došlo až při výšlapu. 

+ "Koľko sme už prešli?"

- "Skoro 4 kilometry." 

+ "Tak to už sme skoro tam?"

- "No, jsme za větší půlkou, 3,5 nás ještě čeká."

+ "Ako 3,5? Veď si hovoril, že je to 7,5 kilometra."

- "No ano, je, v jeden směr."

+ "&$%#@%$&#."

Skoro celou cestu na vrchol a pak zpátky dolů jsem se chvíli co chvíli vracel ve vzpomínkách do svého dětství. Užíval jsem si na plné plíce voňavý les. Zastavoval se, koukal po korunách stromů, zavíral oči, abych si vychutnal to ticho, a pak je zase otevíral, abych viděl tu zelenou krásu. A potom, když jsme konečně udělali těch posledních pár kroků a před námi se v celé své kráse objevil hotel Ještěd, zalil nás pocit euforie a radosti. Výhled je díky osamocenému postavení hory fenomenální do všech stran. Po chutné gulášovce a napsaných pohlednicích vhozených do schránky jsme vyrazili zpátky. Cestou dolů jsem pak hledal hřiby. On byl prvně proti a nelíbilo se mu, že odbíhám od trasy dovnitř lesa, ale když jsem pak objevil místo, kde jich bylo několik, přidal se a domů jsme tak nakonec odnesli skoro půl kila pravých hřibů, které ještě ten večer skončily na pánvi společně s míchanými vajíčky. 

A já tiše doufám, že ten den na něj udělal dojem a podobné výlety se stanou, více nebo méně, pravidlem. (Nejen) Česko toho má totiž tolik co nabídnout! Takže se ptám vás, kam bychom měli příště vyrazit? ;)

PS: strávit alespoň noc v hotelu Ještěd v pokoji typu Comfort nebo Apartmá si píšu na seznam to-do things.

#fotimnikonem - fotografie, které nejsou součástí koláží, byly foceny Nikonem D7100 a nebyly kromě zmenšení rozlišení nijak upravovány