Přesně za tři měsíce skončí. Rok 2014. Už teď můžu říct, že byl divný. Nebyl divoký jako rok 2013. Nebylo ani tolik slunečných dní, které by nám dobily "baterky". Ani mi nepřijde, že by tak rychle utekl. Naopak. Byl zvláštní a plný nečekaných výzev, kdy některé mohly raději zůstat nepřijaty. A z rozhovorů s kamarády a rodinou vím, že nebyl takový jen pro mě. Netuším, čím to. Nechci všechno svádět na počasí nebo světovou blbou náladu. Je ale pravdou, že i mimo můj mikrovesmír se letos děly a dějí věci, které rozvěcují červený vykřičník. Ať už jde o doteď nenalezený Boeing 777 - dnes, v době maximálně vyspělé techniky, obloze poseté satelity a snímači (klid v duši obětem a pokoj v myslích jejích nejbližších) nebo o znovuvypuknutí tiše se plazící epidemie eboly (obrovský respekt všem, kteří s ní bojují).
Podzim. Za poslední dva týdny jsem přečetl tucty postů a článků o tom, jak kdo vítá, nenávidí nebo smířlivě přijímá toto roční období. Čas přízemních mrazíků, mlhavých rán, šedých dní a deštivých nocí. Paprsky slunce, jestli vůbec protnou zamračenou oblohu, se s námi loučí dříve a dříve. Ráno se balíme do kabátů a šál a uvažujeme nad rukavicemi a teplými botami. Na některé padá únava, na jiné deprese. Proč? Není tězké si najít na podzimu ty pěkné stránky, pojďte do toho se mnou a na ty zlé zapomeňte. V komentářích mi napište, které další vás napaddnou, pomůžeme si navzájem ;).
Mám na sobě džínové lacláče. Červené triko s límečkem. Na nohách tenisky. Na nose položené brýle. Čelo odřené od nedělní vyjížďky na kole. Cítím v sobě vzrušení a zároveň tíhu myšlenek. Bojím se. Nikdy jsem tam nebyl. Bude tam spousta nových lidí. Budu se jim líbit? Budou mě brát jako sobě rovného? Nechci se stát otloukánkem. Tím klukem, kterému strkají hlavu do záchodu jako v amerických filmech, které mám nakoukané z Polské televize.
