Memories should not disappear..

Tak schválně, kdo z vás ještě dnes sedává na gauči, nejlépe se svými nejbližšími, a prohrabuje se papírovými fotografiemi z dob dávných, kdy digitální fotoaparáty byly jen pro technické nadšence? Já se přiznám, že párkrát do roka tohle děláváme, vždy u prarodičů, protože naše babička má sbírku fotografií opravdu úctyhodnou, čítá šest velkých krabic od bot a dobrou desítku fotoalbumů. 

Grey Sunday to be more colourful

Rána, jako je to dnešní, nedělní, v oblibě moc nemám. Člověk se probudí po prohýřené noci o asi 5 hodin dříve, než by si on sám, ale i jeho tělo, přáli, desítky minut bloumá po bytě, bezmyšlenkovitě hledá, na co by se upnul, čím by začal, čím by toto pošmoulané, šedivé ráno otevřel a začal tak svůj další den a hlavně čím by si na tváři vykouzlil úsměv. Já jsem se dnes nakonec upnul na zázvorovo-citrónový čaj, který jsem si dovezl před pár dny z Londýna a s kterým jsem tam vlastně den co den vstával, ke všemu ještě v hrníčku, který jsem si tam pořídil.

Smile is free of charge

Léto nám definitivně mává na rozloučenou a já při ranních cestách pražským metrem začínám pociťovat narůstající počet lidí, kteří jsou zasmušilí, ubručení, potažmo smutní. Jestli je to počasím nebo je to jev spojený s koncem prázdnin, to netuším, každopádně pohled to není zrovna příjemný. A protože vím, že úsměv nic nestojí, tak se usmívám. Vzpomenu si na nějaký příjemný zážitek nebo situaci a jednoduše nahodím úsměv. Na některé okolo to zabere, jiní se raději otočí nebo civí s úšklebem dál do ztracena. Pak už si jen řeknu, jejich problém, mějte ten den teda posranej, mě tu náladu nezkazíte (co když ale možná ho mají podělanej díky mě a mé dobré náladě? =-O ).