"Stojí ve voze metra, nepřítomný výraz ve tváři. Dívá se do okna, za kterým se míhá tma protkaná barevnými kabely. Přemýšlí. Přemýšlí o té noci, která právě skončila. O té neuvěřitelné kráse, na kterou se poslední tři hodiny jen tiše díval, zatímco on(a) nejspíš běhal(a) bos(a) po rozkvetlé louce v říši snů. Přemýšlí o tom dokonale vyčerpávajícím zážitku. O zážitku, který je jako droga. Chce ho zažívat zase a znova. Zážitek, který bude vykoupený bezesnými probděnými nocemi. Zážitek, nad kterým visí nekonečno otazníků. On nemá rád otazníky. Otazníky znamenají otázky. Otázky, na které nezná odpovědi. Odpovědi, které potřebuje, aby mohl klidně spát. Bez odpovědí je totiž ztracen. Ztracen ve světě, který dobře zná. A být ztracen je zničující."
“He’s standing in the subway carriage, his face wearing a faraway expression. He’s looking out of the window where only dark is flashing past interwoven with colored cables. He’s thinking. Thinking about the night that has just ended. About that incredible beauty he was staring at silently for last three hours while he/she was probably running barefoot over a dreamland blooming meadows. He’s thinking about that perfectly exhausting experience. The experience which is like a drug. He wants to go through it over and over again. The experience that will be redeemed by sleepless nights. The experience surrounded by the infinity of question marks. He doesn’t like question marks. They represent questions. Questions he’s unable to answer. But he needs the answers to sleep calmly. Because without answers he’s lost. Lost in the world he knows so well. And being lost is devastating.”
