Heavy thoughts

"Stojí ve voze metra, nepřítomný výraz ve tváři. Dívá se do okna, za kterým se míhá tma protkaná barevnými kabely. Přemýšlí. Přemýšlí o té noci, která právě skončila. O té neuvěřitelné kráse, na kterou se poslední tři hodiny jen tiše díval, zatímco on(a) nejspíš běhal(a) bos(a) po rozkvetlé louce v říši snů. Přemýšlí o tom dokonale vyčerpávajícím zážitku. O zážitku, který je jako droga. Chce ho zažívat zase a znova. Zážitek, který bude vykoupený bezesnými probděnými nocemi. Zážitek, nad kterým visí nekonečno otazníků. On nemá rád otazníky. Otazníky znamenají otázky. Otázky, na které nezná odpovědi. Odpovědi, které potřebuje, aby mohl klidně spát. Bez odpovědí je totiž ztracen. Ztracen ve světě, který dobře zná. A být ztracen je zničující."

“He’s standing in the subway carriage, his face wearing a faraway expression. He’s looking out of the window where only dark is flashing past interwoven with colored cables. He’s thinking. Thinking about the night that has just ended. About that incredible beauty he was staring at silently for last three hours while he/she was probably running barefoot over a dreamland blooming meadows. He’s thinking about that perfectly exhausting experience. The experience which is like a drug. He wants to go through it over and over again. The experience that will be redeemed by sleepless nights. The experience surrounded by the infinity of question marks. He doesn’t like question marks. They represent questions. Questions he’s unable to answer. But he needs the answers to sleep calmly. Because without answers he’s lost. Lost in the world he knows so well. And being lost is devastating.”

Už (zřejmě) odpradávna se říká (minimálně to tipuju na dobu, kdy člověk začal myslet a logicky uvažovat), že příliš přemýšlení škodí. 100 lidí, 100 různých povah. Zatímco někteří jsou naprostými flegmatiky a jakýkoliv zážitek nebo situaci jsou schopni přejít mávnutím ruky, vyřešit ho se stoickým klidem, tak jiní si mohou ukousat nehty a po nějaké chvíli se z nich stávají klubíčka sklíčených nervů, co hledají východ z tohoto labyrintu plného utrpení. Nepatřím ani do jedné extrémní skupiny. Držím se někde na půl cesty. Jsou situace, které zvládám s naprostým klidem, dokážu si v hlavě srovnat souvislosti, postavit se tomu čelem a řešit je s přehledem. Většinou se jedná o věci pracovní povahy. Na druhou stranu pak přichází v mém životě chvíle, kdy můj mozek pracuje na plné obrátky a to i ve chvíli, kdy danou záležitost odsunu někam do pozadí a úmyslně na ni nemyslím. Poznám to lehce. V noci špatně usínám, ráno vstávám s pocitem, že po mě ve spánku jezdil tam a zpátky kombajn a přes den se nedokážu na nic pořádně soustředit. Skoro vždy to jsou situace čistě osobní.

It’s been said (probably since the year dot or at least since the time when human beings started to think logically) that too much thinking is harmful. A hundred people a hundred human natures. Some of them are completely phlegmatic and ready to get over any inconvenience with a hand wave or solve a problem remaining absolutely stoic. Others, on the other hand, become immediately bundles of nerves trying to get out of this labyrinth full of agony. I guess I do not belong to any of these two extremes. I try to stay somewhere in the middle. There are situations that are plain sailing for me. I can find coherence in them and I’m able to face them confidently. These are usually work matters. However, there are moments in my life when my brain works at full throttle even in a situation when I put the issue on the back burner and deliberately ignore it. I can identify this easily. It is hard to fall asleep at night, I wake up in the morning feeling like I was run over by a steamroller, and I cannot concentrate during the following day. These, by contrast, are mainly personal issues. 

Učím se s tím bojovat, ale většinou prohrávám. Změť otázek, na které neznám odpovědi. Změť otázek, které se bojím vyslovit, protože se bojím odpovědí na ně. Často mozek chce znát pravdu, dořešit rovnici a mít klid, ať je výsledek jakýkoliv, jenže srdce má strach, že onu pravdu neunese. Splétá si totiž dopředu scénáře. Většinou ty katastrofické, nejproblematičtější, které pak v případě, že se ukážou jako pravdivé, snesou na něj tíhu celého světa. A tak bojuje s myslí a myšlenkami, nejlépe za mými zády, to aby se jako neřeklo, že ono, to srdce, je ten parchant, který mi život dělá těžším. 

I’m learning how to fight this feelings but I’m losing most of the time. A tangle of questions that I cannot answer and that I’m afraid to say aloud because I’m afraid of the answers. Often the brain wants to know the truth, to solve the equation and just be given rest no matter the result. Yet the heart is scared that it won’t be able to bear the truth. And it’s creating its own scenarios – most often catastrophic and the most problematic which bring the weight of the world if proven true. Thus, the heart is fighting the mind and thoughts, at best behind my back not to arouse suspicion that it is the bastard that’s making my life tougher than it already is.

A já utíkám. Utíkám s ním na místa, kde můžeme být sami. Kde mě chytí za ruku, já zavřu oči a nechám všechno okolo sebe plynout. Myšlenky v tu chvíli přichází. Jedna za druhou. Na některé hledám odpovědi u něj, ty ostatní se po trojitém salchowu ještě ujistí, že opravdu nemám zájem a odbruslí nenávratně pryč. Mozek vyřešil své rovnice a srdce si přehrálo své scénaře, aby zjistilo, že nestojí ani za Zlatou malinu (opak Oscara). On mě po chvíli obejme a já cítím, že zase můžu fungovat, klidně usínat a ráno se probouzet plný energie. 

Který typ jste vy? A jak s tím bojujete?

PS: Fotografie opět pořízeny Nikonem 1 J5, jsou bez jakýchkoliv úprav barevnosti, pouze jsem zmenšil rozlišení, případně ořezal. 

So I run away. I run with him to the places where we can be alone. Where he takes my hand, I close my eyes and let everything around us flow (away). Still there are thoughts coming. One by one. And I’m searching for the answers. I hope to get some from him and the others make themselves sure after the triple Salchow that I’m not interested and so they slip away. The brain solved its equations and the heart played its scenarios to find out that they’re not worth even The Gold Raspberry Award (the opposite of the Oscars). Then he comes to hug me and I feel that I can work again, sleep serenely and get up full of energy in the morning.

Which of the types are you? And how do you fight against it?

Pictures taken with Nikon 1 J5, with no color adjustments. Just miniaturized and eventually cropped.

T-shirt - Divided (similar here)
Pants - Zara (similar here)
Sunglasses - Ray Ban
Watch - Michael Kors (similar here)
Bracelets - Cruciani
Sneakers - Nike AirForce 1 (similar here)

Photographed by - Made by Boy
Translated by Filip Staněk, thank you so much!

For more follow me on instagram / facebook / ASK.fm