Childhood .. part 2

Už je to spousta měsíců, kdy jsem napsal první článek čistě o svém dětství a dneska bych chtěl na něj navázat. Protože vracet se do svého dětství, to je jako ta nejfantastičtější cesta strojem času do chvílí plných bezstarostných radovánek, svobodné fantazie a světa "můžu téměř vše a nebudu za hlupáka" (pochopíte v další části textu). 

A tak se dnes vydáme do zimních období, která jakoby vypadla z ilustrací Josefa Lady. Spousta lidí zimu nemá rádo. Nadávají na mráz, nadávají na sníh, na břečku na chodnících, jednoduše si vždy něco najdou (stejně jako v létě zase špačkují na slunce a horko). Poslední roky je mi hodně líto faktu, že u nás napadne sněhu jen pomálu nebo vůbec, Vánoce jsou na suchu (nebo na blátě) a my tak jsme připraveni o ten zážitek krásné bílé krajiny, která je kouzelně pohádková. Málokdo si to asi uvědomuje, ale když je město přikryto sněhovou pěřinou, zmizí nám z očí hnědé plochy, které se přes rok zelenají, zmizí šedé špinavé chodníky a všechno okolo se jakoby rozzáří. Najednou je ve dne více světla, noci nejsou tak tmavé a sníh nám křupe pod nohama do rytmu. 

Já osobně sníh miluju. Už od malička. A miluju také slunce, teplo a moře. Dva extrémy. Dva protiklady, které vedle sebe nemohou existovat a já bych se asi nechal i ochudit o barevnou krásu podzimu a voňavé jaro a zvládl žít jen se zasněženou zimou a teplým létem u moře. Když mě potřebovala máma v zimě utišit nebo se mě na chvíli "zbavit", stačilo mě vypustit na zahradu u babičky a měla klid. Chvíli jsem odhraboval sníh z chodníku, pak ho smetákem setřepával ze stromů. Všechno mi napadalo za krk, ale bylo mi to jedno. Když bylo sněhu hodně, nastartoval jsem svou plastovou oranžovou Tatrovku a vozil s ní sníh na jednu velkou hromadu. Až byla fakt obrovitá, tak jsem do ní začal ze strany hloubit díru a nakonec si vyrobil takový iglů-bunkr (jehož střecha se s návalem nočního sněžení do druhého dne propadla). 

Úplně nejskvělejší ale na zasněžené zimě bylo, když jsme s sebou hodili do čerstvě napadaných desítek centimetrů sněhu a začali dělat anděly. Prášili jsme jím všude okolo sebe, lezl nám do rukávů, za krk, za trička a svetry, do bot. Měli jsme ho všude. Studil, kůže červenala mrazem a my byli totálně promáčení až na kost. Doma nás čekal kravál, v horším případě i výprask, ale to vůbec nevadilo. Skvěle jsme se vyblbli a byli jsme bezstarostně dětsky šťastní. A já jsem neodolal, když v sobotu těch pár centimetrů napadlo, a vrátil se nejen ve vzpomínkách zpátky, lehl si do sněhu a vytvořil anděla. A ano, skončil jsem promočený, špinavý, lidé okolo na mě koukali jako na blázna a mě to bylo úplně fuk. 

Pojďmě zase být občas dětmi! Uvolňuje to stres a endorfiny a pomůže to na chvíli zapomenout na tíhu dospělosti. Tagujte na instagramu #BeKidForAWhile

Parka - Gate
Scarf - Gate
Sweatshirt - Eleven Paris
Jeans - Lee
Shoes - Playbot by Playbag
Knitted hat - vintage
Knitted gloves - Pull&Bear

Photographed by - Made by Boy

#fotimnikonem D5500

For more follow me on instagram / facebook / ASK.fm