We can sleep, finally

Postel. Pořádná, pevná, ze dřeva, natřená na bílo. S kvalitním roštem a skvělou matrací. Peřiny a polštáře ve voňavém povlečení. Natřepat, ustlat a těšit se, až se do nich večer zahrabeme a usneme v objetí. V tichu, v kterém slyšíme tlouct srdce toho druhého. Ve tmě, kterou přes závěsy příjemně narušuje pouliční lampa. V pokoji, který má dlouhou minulost.

Pavé

Pavé. Povinnost pro všechny milovníky domácího sladkého pečiva a kávy. Po ránu tady sice vládne hektická atmosféra, na svůj sólo stoleček zapomeňte, pokud nechcete sedět na bedně od šampaňského před výlohou (i to má své kouzlo!!), protože vás posadí k velkému stolu k ostatním (obvykle místním) a je to jedna z mnoha dalších chvílí, kdy se cítite tak trochu jako Ital (a bědujete třeba jako já, že italsky takřka neumíte a nemůžete se pustit s nimi do bujaré konverzace).

D'estate Milano

Už jako malý kluk jsem snil o tom, že Československo nebude mou jedinou “domovskou” zemí. Že chci pro sebe ještě jednu..kde budeme vlastnit apartmán nebo domek, v malé vesnici u moře, kde se s každým budeme znát, a i když tam přijedeme po půl roce, na náměstíčku nebo v kavárně si budeme mít s kým posedět a popovídat, probrat život tady a tam, podělit se o zážitky a starosti, prostě mít ty “staré dobré známé”. Tou zemí je už hodně dlouho Itálie. I když je to hlučný národ, má své kouzlo.