čtvrtek 29. září 2016

Bezohlednost

Ulice Vancouveru si člověk zamiluje

Možná toho kdysi nebylo tolik. Možná jsem si toho dříve příliš nevšímal. Možná je to tím, že jsem za poslední rok měl možnost poznat odlišná města, státy, národy. Možná se situace u nás mění k horšímu. Nevím. Nedokážu si odpovědět na to, proč. Každopádně čím dál více jsem znechucen tím, kolik kolem sebe vidím dnes a denně bezohlednosti, která se koneckonců mne i osobně dotýká.

Třeba banální uvolnění sedadla v MHD staršímu nebo těhotné ženě je dnes něco, co takřka neexistuje. Najdou se výjimky, ale většinou to končí tak, že ze sedadla vstává jiný starší člověk, aby uvolnil místo svému vrstevníkovi, zatímco mladí sedí, hledí do obrazovek svých telefonů a nevnímají svět. S podobnou situací jsem se setkal ve světě zatím jen v Londýně, kde mě to před třema rokama šokovalo, ale letos jsem tomu už nevěnoval žádnou pozornost (a ne, nezměnilo se na situaci nic). Když si ale promítnu Oslo, Paříž, Barcelona, Vancouver, Brighton, Toulouse, Veronu, Řím..tam jsem se s ničím podobným nesetkal. A v postatě ani s tím, o čem se zmíním níže.

Rušno není jen v Praze, ale i ve velkém Londýně..přesto do sebe lidí nevrážejí

Říká se, že Italové a vůbec všichni jižani jsou hlučné národy. Dá se s tím souhlasit, když se sejde parta nebo společnost, dokáží se ponořit do zábavy, která přeroste v celkem hlasitý bengál. Ale všimli jste si, že spousta lidí je hlučných i v dopravních prostředcích? Copak nedokáží dva lidé spolu vést rozhovor, aniž by ostatní rušili? Nebo v restauraci, která patří k těm tichým, kde nehuláká hudba na všechny strany? Chcete se v poklidné atmosféře najíst, ale vedle sedící pár má potřebu hlasitě řešit zážitky z práce.Čímž se dostávám k dalšímu problému, kterým je asi hluchota. I přes nejmodernější technologie je prostě hudba ze sluchátek slyšet, pokud ji máte ohulenou na plno. O to víc v uzavřeném voze metra nebo tramvaje. Naprosto chápu, že někdo může mít splín, pifku, být nasranej na celej svět, ale proč my ostatní musíme tím trpět taky? Byl bych rád, kdyby každý při poslechu hudby ve veřejných prostorách myslel na to, že tam není sám. Nepřipadám si jako citlivka, ale párkrát mě z monotónního duc-duc v metru rozbolela hlava. Zajímavé na tom celém je, že se to týká skoro všech. Školáků, rockerů, technistů, ale taky slušně oblečené distingované slečny v kostýmku nebo pána v na míru šitém obleku. 

Praha je velká. Plná lidí, Václavák občas připomíná jednu dlouhou frontu na banány. To samé jsou mnohá místa v Římě, Londýně, Paříži. Ale proč v Praze musí do sebe lidé narážet, žduchat, vždy se 100% spoléhat na to, že jim uhnete vy, aby oni mohli laskavě nerušeně pokračovat v chůzi, aniž by alespoň o kousíček vybočili ze své "lajny". A když to náhodou neuděláte a dojde ke střetu, pak jen překvapeně hledím, když slyším z úst dané "oběti" češtinu. A do toho vražedný pohled v očích. A kam vymizelo jednoduché a slušné pozdravení, pokud vejdu do obchodu, restaurace..? Copak ty dvě slova jsou takový problém? Nebo jsme leniví? Případně při odchodu popřát hezký den, poděkovat. Byl jsem úplně u vytržení, když ve Vancouveru téměř každý cestující popřál řidiči při nástupu dobrý den, příjemnou šichtu a při výstupu poděkoval a slušně se rozloučil, stejně tak řidič popřál skvělý zbytek dne/večera. A takoví "domorodci" na Guadeloupe, tak to už je potom úplně jiný level vstřícnosti. 

Přijali byste pozvání od domorodců ke koupání v přírodním termálu?

Pak mě na zadek posadila situace, kdy jsem sháněl batoh Herschel z limitované edice, která se v Evropě nikdy neprodávala. A prodavačky v obchodech ve Vancouveru nejenže se omlouvaly, že ho už nemají a bohužel ho nemohou ani sehnat, ale dokonce mne poslaly ke konkurenci, ať to zkusím tam. Upřímně, nedokáži si představit, že v Česku mě pošle obchodník ke své konkurenci. A nestalo se mi to tam jednou, ale vícekrát. 

Nebo další banální věc jako je pravidlo "prvně se vychází a pak se vchází". Všude možně automaticky respektovaný fakt, ale u nás? Nejenže vám často pomalu urazí nos dveřmi, ale ještě dostanete vynadáno, proč se cpete do dveří, copak nevidíte, že on/ona vchází? OK, podržím rád dveře staršímu člověku nebo mámě s kočárkem (i když to je taky kapitola sama pro sebe, některé se chovají často jako buldozer, co vidí maximálně na stříšku kočárku tlačícího před sebou), ale jinak jsem ochoten si ono pravidlo vymoci i ostrými lokty. Což také často dělám (zdravím metro a zastávku Muzeum nebo Můstek..). 

Místo v Londýně, kde bych vydržel hledat svůj vnitřní klid den co den..

Přijde mi, že bezohlednosti je u nás čím dál víc. A není to samozřejmě jen o nás, Češích, občas slyším z úst dotyčných cizí jazyk. Proč tomu tak ale je? A neměli bychom se právě my, ve své zemi, chovat hlavně k sobě tak, aby se nám spolu fungovalo dobře a příjemně? A tím pak ukázat ostatním, že nejsme národ buranů a nevychovanců? Navíc mi přijde, že kdysi jsme se více usmívali, byli jsme pozitivně naladěni a uměli jsme se radovat. Dnes každý kouká do mobilu nebo do země, hlavně žádný oční kontakt, natož se usmát. Když se pak z cest vracím, už téměř necítím onu radost, že jsem konečně doma. 
(Tak, a teď čekám snůšku komentářů s tím, že si mám teda sbalit svých pár švestek a jít si žít jinam, když se mi tady nelíbí =D..ale to není ten správný přístup, ono bylo tady totiž ještě před pár lety, aspoň podle mě, lépe..a já hledám důvod, proč se tato situace zhoršila.)

Takže..peace a buďme k sobě ohleduplní =)

4 komentáře:

  1. Je to smutne, ale dolezite je ze sa to da zmenit. Ako povedal Gandhi: “Be the change that you wish to see in the world.” Opakom bezohladnosti je empatia a tolerancia. Preco je Vancouver prijemnou zmenou? Pretoze vacsina ludi je tu ohladuplnych a tolerancia sa siri a nasobi.

    Ale vzdy treba zacat od seba a byt vzorom pre druhych. Ked slecna do teba vrazi, usmej sa a popraj jej pekny den. Urcite ju to prekvapi a prijme k prehodnoteniu ako ked sa clovek zamraci a zanadava. Treba byt viac tolerantny voci rodicom, ktori si nemozu dovolit opatrovatelku alebo leteli za chorym otcom ukazat vnuka a musia placuce dieta zobrat na palubu lietadla. Treba byt tolerantny aj voci cyklistom, ktory ak nezosadnu z bicykla v momente ked si my zmyslime, svet sa nezruti.

    Ludia hlavne v CZ a SK sa vzdy segregovali na moja rodina/znami a vsetci ostastni. Ked neokradas inych, okradas svoju rodinu a podobne hesla to len potvrdzuju. Empatia zacina u kazdeho jedneho z nas. Do kazdeho vztahu treba vstupovat nie s tym: co mi tento clovek moze ponuknut, ale ako si mozeme navzajom obohatit zivoty.

    Dolezite je ale nikdy nestratit optimizmus a usmievat sa na svet. Optimizmus ako aj tolerancia sa tiez siria.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Krásně napsáno. A ano, člověk musí začít u sebe =). Já se snažím, fakt! I když občas prohrávám =/ (a jo, plačící děti v letadlech nemám rád, postěžuju si na ně svým nejbližším, ale určitě mámy v letadle nevraždím pohledem..a chystám se koupit noise-cancellation sluchátka =D ).

      A ten předposlední odstavec..čístá a smutná pravda =( a co víc, člověk nevidí žádné známky zlepšení..

      Vymazat
  2. A všimli jste si,že když někomu - třeba i známému - pošlete sms s dotazem nebo přáním k svátku nebo narozeninám,že se drtivá většina z těchto oslovených ani nenamáhá odpovědět? Poslední dobou se mi to stává skoro pořád a jsem z toho smutná a rozladěná.Lidi na sebe nemají čas, jsou podráždění, sobečtí, nespolehliví.Nechci snad tak moc,když někomu napíšu něco pěkného, na někoho si vzpomenu a nedojde mi ani blbé"ok" nebo"dík".
    Chjo, co se to s náma děje....
    Takže aspoň takto - hezké dny všem :)
    Katka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Všiml jsem si toho. Já se vždy snažím odpovídat všem, třeba né hned obratem, ale nedalo by mi spát, kdybych něco nechal nezodpovězeno. Kdysi bych to pochopil, když stály smsky velké koruny, ale dnes? Dnes je omluvou snad už jen Alzheimer (anebo to, že dotyčný nechce s vámi už promluvit =O )

      Hezký den i tobě, Katko =)

      Vymazat