Bezohlednost

Ulice Vancouveru si člověk zamiluje

Možná toho kdysi nebylo tolik. Možná jsem si toho dříve příliš nevšímal. Možná je to tím, že jsem za poslední rok měl možnost poznat odlišná města, státy, národy. Možná se situace u nás mění k horšímu. Nevím. Nedokážu si odpovědět na to, proč. Každopádně čím dál více jsem znechucen tím, kolik kolem sebe vidím dnes a denně bezohlednosti, která se koneckonců mne i osobně dotýká.

Třeba banální uvolnění sedadla v MHD staršímu nebo těhotné ženě je dnes něco, co takřka neexistuje. Najdou se výjimky, ale většinou to končí tak, že ze sedadla vstává jiný starší člověk, aby uvolnil místo svému vrstevníkovi, zatímco mladí sedí, hledí do obrazovek svých telefonů a nevnímají svět. S podobnou situací jsem se setkal ve světě zatím jen v Londýně, kde mě to před třema rokama šokovalo, ale letos jsem tomu už nevěnoval žádnou pozornost (a ne, nezměnilo se na situaci nic). Když si ale promítnu Oslo, Paříž, Barcelona, Vancouver, Brighton, Toulouse, Veronu, Řím..tam jsem se s ničím podobným nesetkal. A v postatě ani s tím, o čem se zmíním níže.

Rušno není jen v Praze, ale i ve velkém Londýně..přesto do sebe lidí nevrážejí

Říká se, že Italové a vůbec všichni jižani jsou hlučné národy. Dá se s tím souhlasit, když se sejde parta nebo společnost, dokáží se ponořit do zábavy, která přeroste v celkem hlasitý bengál. Ale všimli jste si, že spousta lidí je hlučných i v dopravních prostředcích? Copak nedokáží dva lidé spolu vést rozhovor, aniž by ostatní rušili? Nebo v restauraci, která patří k těm tichým, kde nehuláká hudba na všechny strany? Chcete se v poklidné atmosféře najíst, ale vedle sedící pár má potřebu hlasitě řešit zážitky z práce.Čímž se dostávám k dalšímu problému, kterým je asi hluchota. I přes nejmodernější technologie je prostě hudba ze sluchátek slyšet, pokud ji máte ohulenou na plno. O to víc v uzavřeném voze metra nebo tramvaje. Naprosto chápu, že někdo může mít splín, pifku, být nasranej na celej svět, ale proč my ostatní musíme tím trpět taky? Byl bych rád, kdyby každý při poslechu hudby ve veřejných prostorách myslel na to, že tam není sám. Nepřipadám si jako citlivka, ale párkrát mě z monotónního duc-duc v metru rozbolela hlava. Zajímavé na tom celém je, že se to týká skoro všech. Školáků, rockerů, technistů, ale taky slušně oblečené distingované slečny v kostýmku nebo pána v na míru šitém obleku. 

Praha je velká. Plná lidí, Václavák občas připomíná jednu dlouhou frontu na banány. To samé jsou mnohá místa v Římě, Londýně, Paříži. Ale proč v Praze musí do sebe lidé narážet, žduchat, vždy se 100% spoléhat na to, že jim uhnete vy, aby oni mohli laskavě nerušeně pokračovat v chůzi, aniž by alespoň o kousíček vybočili ze své "lajny". A když to náhodou neuděláte a dojde ke střetu, pak jen překvapeně hledím, když slyším z úst dané "oběti" češtinu. A do toho vražedný pohled v očích. A kam vymizelo jednoduché a slušné pozdravení, pokud vejdu do obchodu, restaurace..? Copak ty dvě slova jsou takový problém? Nebo jsme leniví? Případně při odchodu popřát hezký den, poděkovat. Byl jsem úplně u vytržení, když ve Vancouveru téměř každý cestující popřál řidiči při nástupu dobrý den, příjemnou šichtu a při výstupu poděkoval a slušně se rozloučil, stejně tak řidič popřál skvělý zbytek dne/večera. A takoví "domorodci" na Guadeloupe, tak to už je potom úplně jiný level vstřícnosti. 

Přijali byste pozvání od domorodců ke koupání v přírodním termálu?

Pak mě na zadek posadila situace, kdy jsem sháněl batoh Herschel z limitované edice, která se v Evropě nikdy neprodávala. A prodavačky v obchodech ve Vancouveru nejenže se omlouvaly, že ho už nemají a bohužel ho nemohou ani sehnat, ale dokonce mne poslaly ke konkurenci, ať to zkusím tam. Upřímně, nedokáži si představit, že v Česku mě pošle obchodník ke své konkurenci. A nestalo se mi to tam jednou, ale vícekrát. 

Nebo další banální věc jako je pravidlo "prvně se vychází a pak se vchází". Všude možně automaticky respektovaný fakt, ale u nás? Nejenže vám často pomalu urazí nos dveřmi, ale ještě dostanete vynadáno, proč se cpete do dveří, copak nevidíte, že on/ona vchází? OK, podržím rád dveře staršímu člověku nebo mámě s kočárkem (i když to je taky kapitola sama pro sebe, některé se chovají často jako buldozer, co vidí maximálně na stříšku kočárku tlačícího před sebou), ale jinak jsem ochoten si ono pravidlo vymoci i ostrými lokty. Což také často dělám (zdravím metro a zastávku Muzeum nebo Můstek..). 

Místo v Londýně, kde bych vydržel hledat svůj vnitřní klid den co den..

Přijde mi, že bezohlednosti je u nás čím dál víc. A není to samozřejmě jen o nás, Češích, občas slyším z úst dotyčných cizí jazyk. Proč tomu tak ale je? A neměli bychom se právě my, ve své zemi, chovat hlavně k sobě tak, aby se nám spolu fungovalo dobře a příjemně? A tím pak ukázat ostatním, že nejsme národ buranů a nevychovanců? Navíc mi přijde, že kdysi jsme se více usmívali, byli jsme pozitivně naladěni a uměli jsme se radovat. Dnes každý kouká do mobilu nebo do země, hlavně žádný oční kontakt, natož se usmát. Když se pak z cest vracím, už téměř necítím onu radost, že jsem konečně doma. 

(Tak, a teď čekám snůšku komentářů s tím, že si mám teda sbalit svých pár švestek a jít si žít jinam, když se mi tady nelíbí =D..ale to není ten správný přístup, ono bylo tady totiž ještě před pár lety, aspoň podle mě, lépe..a já hledám důvod, proč se tato situace zhoršila.)

Takže..peace a buďme k sobě ohleduplní =)