Léto nám definitivně mává na rozloučenou a já při ranních cestách pražským metrem začínám pociťovat narůstající počet lidí, kteří jsou zasmušilí, ubručení, potažmo smutní. Jestli je to počasím nebo je to jev spojený s koncem prázdnin, to netuším, každopádně pohled to není zrovna příjemný. A protože vím, že úsměv nic nestojí, tak se usmívám. Vzpomenu si na nějaký příjemný zážitek nebo situaci a jednoduše nahodím úsměv. Na některé okolo to zabere, jiní se raději otočí nebo civí s úšklebem dál do ztracena. Pak už si jen řeknu, jejich problém, mějte ten den teda posranej, mě tu náladu nezkazíte (co když ale možná ho mají podělanej díky mě a mé dobré náladě? =-O ).
